Až za polární kruh. 440 kilometrů pěšky po Královské cestě

S Anet nás propojilo společné nadšení pro pěší výlety. Ona tehdy plánovala přejít West Highland Way ve Skotsku, kterou jsem již absolvovala, a tak jsme si předávaly zkušenosti a porovnávaly výbavu. O rok později jsme už spolu vyrážely na 440 kilometrů dlouhou trasu Švédskem, známou jako Kungsleden – Královská cesta.

Přechod jsme začaly plánovat na začátku roku. Koupily jsme si průvodce, z kterého jsme nedokázaly vyslovit jediný název chaty a zhlédly pár videí. I díky tomu jsme se rozhodly jít z jihu na sever, tedy z Hemavanu do Abiska (chodí se také v druhém směru). Celý náš výlet trval přibližně 4 týdny, ale samotný trail jsme ušly za 21 dní.

Naším cílem bylo co nejvíc odlehčit výbavu, abychom na zádech nesly jen to nejnutnější a aby pro nás chůze byla příjemná a ne bolestivá. Bez některých věcí se ale dle našich zkušeností obejít nedá – pláštěnka a moskytiéra.

Kungsleden se dá rozdělit do několika částí

Náš první úsek byl Hemavan–Ammarnäs. Trasa začala mírným stoupáním nad Hemavan, díky čemuž se nám otevřel výhled do prvního údolí s krásnými vysokými horami, na kterých byl ještě zbylý sníh z předchozí zimy. Potkaly jsme také první STF chatu – ubytování Švédské turistické asociace, kde můžete obvykle dokoupit nějaké jídlo a taky přespat. Je však dobré mít rezervaci. Kromě STF chat se na trase nachází i emergency chatky – jsou malé, dá se v nich zatopit a v případě nouzové situace i přenocovat.

Další dny jsme poznaly, co to je promoknout na kost a taky jsme se seznámily s komáry. Těm déšť bohužel nevadí, takže i když jdete promočení a lije jako z konve, komáry to neodradí a neustále se hemží okolo moskytiéry. Tu sundaváme, jen když se chceme nasvačit. Na to jsme si musely zvyknout za všech podmínek. Díky komárům zastavujeme na jídlo hlavně v emergency chatkách, snídáme a večeříme zpravidla ve svých stanech. Jedinými místy, kde je komárů méně, jsou vyšší polohy, kde už nerostou stromy a je tam větrno. Podobné místo se nám podaří najít třetí noc před sestupem do Ammarnäs a stane se nejkrásnějším prostředím na spaní, které jsme měly možnost najít.

Cesta do Ammarnäs

I když jsme na cestě teprve čtvrtý den, do Ammarnäs se už hodně těšíme. Dáváme si sprchu a obědváme v restauraci. Půl dne odpočíváme, píšeme deníky a k večeru vyrážíme zase dál. Začínáme zostra, stoupáme sjezdovkou a komáři jsou nám opět v patách. I když je horko, oblékáme oblečení do deště, protože jedině to nás chrání před jejich kousanci. Máme pocit, že sprcha byla zbytečná, po pár minutách jsme propocené do poslední nitky a do toho vystresované z komárů. Stavíme stany hned nad „tree line“ (hranice, kde už nejsou stromy), ale otravní komáři tu jsou s námi.

Polární den

Jelikož je tu polární den, slunce vychází ve dvě hodiny ráno a zapadá v jedenáct večer. Máme tak dlouhé dny plné slunce. Hned ten následující narazíme na úplně novou emergency chatičku, která ještě není zakreslená v mapě. Nachází se na krásném místě u jezírka, kde se vykoupeme a dáme si jídlo. Včerejší noc je zapomenuta a pokračujeme dál.

Jídlo, spánek, déšť a komáři

Přes den řešíme hlavně jídlo, kde budeme spát, jestli bude pršet, a samozřejmě komáry. Chvíli jdeme lesem, chvíli přes planiny s výhledy na okolní krajinu, a pak se škrábeme do kopců, které nás vždy odmění překrásnými výhledy. Sedmý den je před námi zatím nejdelší úsek – 33 km do Jäkkviku. Naštěstí cestou potkáváme malou rybářskou vesničku, kde se nachází i malý obchůdek. Paní nám uvaří kávu, ke které si dopřejeme i její skořicové šneky. Ty v tu chvíli chutnají jako nebe a my máme najednou úplně novou energii do dalších kilometrů.

Jäkkvik

Do Jäkkviku scházíme kolem šesté večer a jsme dost unavené, nohy bolí. Když dorazíme k místnímu obchodu, zjišťujeme, že zavřel před pěti minutami. Prosíme paní, ať nás pustí dovnitř, že nám nákup zabere jen dvě minuty. Slituje se a my utíkáme supermarketem jako v nějakém filmu – jedna běží pro pizzu, druhá pro pivo a čokoládu. Uf, povedlo se. Tentokrát se ubytujeme v hostelu s palandou, ohřejeme si pizzu, pijeme pivo a ty momenty pohody si užíváme naplno.

Další den ráno se rozhodneme zaplavat si v jezeru, které je ale šíleně studené. Přesto nás to neodradí, a křičíme na celé okolí, i když je teprve po sedmé ráno. Až později se dozvídáme, že to je nejhlubší jezero (221 m) Švédska – Hornavan.

Z Jäkkviku vyrážíme až po poledni. Čeká nás první část trasy, během níž musíme na loďce převeslovat jezero. Odteď je nutné více plánovat, protože takových přejezdů nás čeká ještě sedm a my musíme vymyslet, v kolik dojdeme k jakému jezeru a v kolik tam zrovna přijede lodička, která nás převeze. Většinou je to tak dvakrát denně.

Poslední část cesty

Po cestě jsme několikrát potkaly Švéda Erika, s nímž nakonec část trasy hikujeme společně. Seznamujeme se také s Wally a Jose, švédským párem, který jde celou trasu s dvěma pejsky.

Poslední část cesty Kvikkjokk–Abisko je nejznámější a nejnavštěvovanější, proto tu potkáváme nejvíce lidí. Tento úsek vede národními parky Sarek a Abisko, údolím vysokých hor a dechberoucích výhledů. Pokud počasí přeje a máte dostatek času, můžete si odskočit vystoupat na nejvyšší horu Švédska – Kebnekaise (2 097 m n. m.). Tam se ale právě díky čerstvě napadanému sněhu nechystáme. Horu Skierfe, ke které musíme také na půl dne sejít z trasy, ale nevynecháme. Postavíme jeden stan a necháme v něm většinu věcí. Jen s lahví vody, se svačinou a vařičem na kávu se jdeme podívat na vrchol. Je odtud nádherný výhled na deltu řeky Rapa. Jsme nadšené, dáváme si svačinu, vaříme kafíčko a fotíme spoustu fotek, pak rychle zpátky pro batohy a pokračovat.

Závěrečný úsek

Poslední část našeho dobrodružství začínáme přejezdem lodí a krátkou cestou mikrobusem, který nás převeze asi 30 km dále na poslední úsek trasy. Čeká nás týden bez signálu ve vyšších horách. Počasí nám spíše nepřeje, protože je zima a jednu noc nakonec nouzově strávíme s našimi švédskými kamarády v jedné z STF chatiček. Venku silně fouká a je vydaná výstraha, aby se nikdo nepohyboval v horách, kde právě jsme. Ve vyšších polohách dokonce sněží. Další dny nám je často zima a hodně prší. I přesto nám ale okolní krajina neustále vyráží dech svou krásou a jsme neskutečně vděčné, že tu jsme.

Do Abiska – konce naší trasy dorazíme po jednadvaceti dnech a máme vážně velkou radost, že jsme to zvládly a našly si dokonce kamarády, s kterými jsme v kontaktu dodnes