Třicet let svobody

Pojďte s námi oslavit třicet let svobody! Milými hosty našeho editoriálu jsou sourozenci Karolína a Štěpán Břinkovi, oba studenti narození až po listopadu 1989. Karolína se ve svém online magazínu věnuje pomalé módě. Téma zajímá i Štěpána, toho času studenta medicíny, kterého jsme v NILAstore rádi poznali během studentské brigády. V rozhovoru jsme se jich ptali, jak s nimi téma svobody rezonuje a jak vidí svou budoucnost. 

Patříte k polistopadové generaci. Vnímáte nějak svou odlišnost vůči těm předchozím, které vyrůstaly za socialismu?

Karolína:  Asi nejintenzivněji vnímám možnost svobodné volby, která se může týkat naprosto banálních každodenních záležitostí typu výběr jogurtu až po to, co budu studovat, kde pracovat. Někdy ale přichází rozhodovací paralýza, protože třeba právě činností, které bych si chtěla zkusit, je příliš mnoho. Obrovský vděk cítím i za možnost skautovat, kterou generace před námi neměly.

Štěpán: To se velmi těžko hodnotí. Pro mnoho lidí z naší generace včetně mě je komunistický režim už vzdálenou minulostí, obsahem učebnic a dokumentů na ‘’dvojce’’. Jako děti jsme byli od mala vychováváni v prostředí, ve kterém se o historii mluvilo, za což jsem vděčný. Stopy komunismu jsou tvrdě vyryty i v kraji, odkud pocházíme, viz případ Babice (pozn. red.: Dosud neobjasněná tragédie, která se stala záminkou pro teror lidí ze strany STB).

Co pro vás znamenají výročí vzniku samostatného státu. a 17. listopad? 

Karolína: Samotná výročí neslavím, je ale hezké si uvědomit, co pro nás minulé generace udělaly tím, že bojovaly za samostatné Československo, za svobodu. Právě díky nim můžeme žít v samostatném státě, vyjadřovat se ke společenskému dění. V poslední době ve mně ovšem  rezonuje nespokojenost s tím, kolik času se na středních školách věnuje moderním dějinám v porovnání se středověkem atd. S bratrem jsme na gymnáziu měli štěstí na dějepisářku, která se tomuto období intenzivně věnovala, dost často se však u kamarádů setkávám s tím, že výuka končí klidně i první světovou válkou. A to mi přijde jako chyba, protože právě novodobé dějiny ovlivňují náš současný život nejintenzivněji.

Štěpán: Hlavní věc, kterou u vzpomínek lidí na 17. listopad vnímám, je ona památná revoluční nálada. Je to pro mě připomínka toho, že i věci, které se zdají nepřekonatelné, nemají nekonečné kořeny a podstatné změny ve společnosti a v myšlení lidí je možné dosáhnout. A ke všemu humánní cestou.

Vaše generace už si zvyká přemýšlet jinak o módě, o dopadu našeho způsobu žití na životní prostředí. Cítíte to tak?

Karolína: Trochu se bojím, že žiji v jisté sociální bublině, kterou toto téma zajímá a řeší ho, víc podle mě rezonuje ve větších městech. Při návratu domů k rodičům na malé město vidím opak - tam se dbá spíš na kvantitu než na kvalitu, velkou roli hrají samozřejmě i peníze a minimální dostupnost zboží z dobrých materiálů. S bratrem jsme byli vychováni v tom, že je lepší mít jednu pořádnou věc. Mám ale velkou radost, že se do povědomí dostává téma dopadu činnosti člověka na životní prostředí, řeší se nadbytek plastů, vznikají nové bezobalové obchody atd.

Štěpán: Myslím si, že mladí lidé se dnes o otázku udržitelnosti zajímají víc, než kdykoliv předtím. Nemůžu říct, že by všichni měli stejný názor, ale ta otázka je přinejmenším takříkajíc na stole. Už to není jenom předmět debat v ekologickém kroužku na základce.  Myslím, že zásluhu na tom má všeobecně zvýšená pozornost, která se v současném světě zaměřuje na klimatické změny. Děti se o nich učí ve škole, neustále o tom slýchají ze zpráv. I starší generace jsou na tom podle mě lépe. Většina z nich se zajímá alespoň o životní prostředí svého nejbližšího okolí. Dopady globální ekonomiky hlavně na vzdálené země je už ale bohužel příliš nezajímají.

Setkáváte se s nepochopením svých postojů, třeba i u vrstevníků? Vstupujete s nimi do debat, snažíte se okolí upozorňovat na téma ekologie, slow fashion apod.?

Karolína Jak už jsem zmínila, myslím, že žiji v sociální bublině, a to i díky on-line magazínu Slow Femme, který jsem spoluzaložila a který sdružuje lidi se zájmem o pomalou módu. S úplným nepochopením jsem se tedy nesetkala. Lidé se mě hodně ptají, jaký je rozdíl mezi rychlou a pomalou módou a proč se vůbec mluví o módě jako o „pomalé“. Pro mě samotnou je tohle téma o pomalé a zodpovědné spotřebě, která je založena na systému tzv. Buyerarchy, tedy pyramidě, popisující kroky, jak věci konzumovat. Začíná se tím, že lidé využijí to, co už vlastní, pak věci opraví, vymění je s druhými, nakoupí v sekáči, nechají si oděv ušít a až na posledním místě je samotný nákup úplně nové věci. Myšlenka slow fashion je podle mě o tom, mít své oblečení rád, starat se o něj a dokázat ocenit práci, kterou na jeho výrobu někdo vynaložil.

Štěpán: Když už na tohle téma přijde řeč, málokdy se setkávám s naprosto odmítavým postojem. Spousta lidí o slow fashion nikdy neslyšela, a tak je toto tajemné slovo zajímá a chtějí vědět víc. Občas jsou však lidé skeptičtí vůči účinnosti a reálnému efektu alternativních životních stylů. Mám pro to pochopení. Ani já si nemyslím, že se můžeme tváří v tvář problémům ekologie spoléhat pouze na  tzv. consumer consciousness.

Karolíno, někoho na první pohled možná trochu zaskočí tvoje skautské angažmá a současně zájem o módu. Můžeš vysvětlit, jak to jde dohromady?

Karolína: Jsou to dva dost rozličné světy. Zájem o módu skautingu rozhodně předcházel - zdědila jsem ho po obou babičkách, mamka mi vštípila onen zájem o kvalitu. Už od mala jsem si do skicáku kreslila módní návrhy a spíš než vysoká krejčovina mě bavil streetwear. Ke skautingu jsem se dostala v jedenácti letech a naprosto mě pohltil. Mohla jsem si díky němu vyzkoušet nepřeberné množství aktivit, načerpat zkušenosti, ze kterých těžím nejenom v přírodě, ale hlavně v běžném pražském životě, jako jsou například férovost, schopnost mluvit před lidmi, plánovat, napsat oficiální dopis nebo e-mail a podobně. Důležité pro mě bylo i přejímání zodpovědnosti za činnost, kterou vykonávám a za lidi, kteří jsou okolo mě. A tím se obloukem dostávám zpět k módě. Možná právě proto ze mě není fashion bloggerka, která si obléká každý den něco jiného, cítím zodpovědnost za to, co nakupuji a o čem píšu.

Tvůj blog je obsahově dost nabitý, máš na něj pořád čas i při studiu a práci? Z jakého popudu vlastně vznikl?

Karolína: Úplně první módní blog jsem si založila v patnácti - blogový svět mě fascinoval. Po roce jsem ale skončila. Vždycky jsem se k psaní chtěla vrátit a ta možnost nastala ve chvíli, kdy jsem odešla na VŠ do Prahy. Tou dobou už ve mě rezonovalo téma pomalé módy a to hlavně díky norskému seriálu Sweatshop Deadly Fashion a filmu The True Cost. Věděla jsem, že se v ČR tomuto tématu nikdo příliš nevěnuje, přitom zájem čtenářů o téma byl. Tak jsem začala. Zvládala jsem psát jeden text týdně, ty osvětové jsem prokládala tipy na základy šatníku, které, podle mě, s pomalou módou souvisí. V hlavě už jsem ale měla založení on-line magazínu, který by se tématu zodpovědné módy věnoval a zároveň by byl vizuálně přitažlivý. Něco takového mi na české scéně opravdu chybělo. S Veronikou Ohradkovou jsme tak založily Slow Femme. Je určený ženám, které milují módu a současně jim lhostejný její dopad na člověka a životní prostředí. Články vydáváme dvakrát týdně. Na webu najdete rozhovory se zajímavými osobnostmi, tipy kam na nákup etické módy, investigativní osvětové články, ke kterým se vždy snažíme přidat nějaké řešení problému v podobě tipů, které může podniknout každá z nás. Jsou tam i kosmetické rady nebo krátké fejetony. V neposlední řadě nám teď nově přibyly i veřejné přednášky o fast vs. slow fashion.

Jak jste se rozhodovali o svých vysokoškolských studiích?

Štěpán: Po gymnáziu jsem dlouho nevěděl, čemu bych se chtěl v životě věnovat. Zpočátku jsem zkoušel štěstí na technice, která mě ale takřka vůbec nezaujala. Po dvou letech od maturity jsem se konečně dostal k tomu, o čem mi rodiče vždycky říkali, že je dobrá volba - studiu medicíny. Letos jsem nastoupil do prvního semestru a i přes neskutečný nával učení jsem rád, že jsem ten krok udělal.

Karolína: Byla jsem typický gymplák, který neví, co by ho mohlo bavit. Takže jsme doma vzali seznam oborů vysokých škol a vyškrtávali. Prioritou pro mě vždycky bylo studium v Praze, z čehož se nakonec vyklubal obor Mezinárodní obchod na VŠE. Pracovně se ovšem věnuji marketingu, copywritingu a správě sociálních sítí.

Inspirujete se navzájem? Právě v souvislosti s životním stylem a slow fashion?

Karolína: Hodně společně diskutujeme a posíláme si zajímavé články.

Štěpán: Musím přiznat, že za mým zájmem o slow fashion stojí prakticky výhradně moje sestra. Nebýt jí, asi bych ani netušil, že nějaký takový koncept existuje. I v dnešní době se jedná o dost okrajový zájem.

Štěpáne, když si vzpomeneš na působení v NILA, jaké to bylo nahlédnout pod pokličku?

Štěpán: Bylo to krásně strávených šest měsíců. Nejdřív jsem měl samozřejmě obavy z první opravdové práce, ale první dny mě vyvedly z omylu. Byl jsem neskutečně vděčný za velmi rodinnou atmosféru ve všem, co jsem v práci měl na starosti. Nerudný šéf se nekonal, o přesčasu jsem si rozhodoval sám a o nové a zajímavé lidi nejen z řad kolegů ale i zákazníků nebyla nouze. Odnesl jsem si balík zkušeností a spoustu nových přátel.

Jaké jsou teď vaše aktivity a jak se rýsují vaše budoucí cesty?

Karolína: Když zůstaneme u slow fashion, ráda bych se podívala do zemí, kde se oblečení šije a dotvořila si obrázek o tom, jaký módní průmysl je. Opět to možná vychází ze zmiňované zodpovědnosti a touhy, dělat věci pořádně.

Štěpán: Můj život se v posledních měsících scvrkl na učebnici anatomie a mezitím sem tam rozesetých pár momentů odpočinku. Ale jsem rád, že studuji něco, co mi dává smysl. A už teď se nemůžu dočkat semestrálního volna.

Pozn.: Karolína a Štěpán mají na sobě oblečení, doplňky a boty těchto značek: Armedangels, Filippa K, Lorena, Mapoésie, Maska, Miista, Nudie Jeans, People Tree, Thinking Mu, Universal Works X Novesta.