Hlavní stránka | Magazín | Návštěvy | Druhé dějství

Druhé dějství

28. 9. 2024

Celý život prožila na nejkrásnějších místech Prahy. Když osud zavelel, nová láska a touha po klidu a inspiraci přírodou ji zavedla na venkov. Nahlédněte do malebného světa oblíbené a cenami ověnčené ilustrátorky Andrey Tachezy. Najdete v něm nejen sbírku porcelánových ledních medvědů, archivních papírů a knižních předsádek, ale i odvahu a chuť budovat, zvelebovat a naplno žít.

Text: Eva Urbanová
Foto: Karolína Németh

S Andreou nás spojuje láska ke kávě. Sedíme u plných šálků a mně to nedá nebýt zvědavá. Než se dostaneme k avizovanému tématu bydlení, stavebních úprav, osobních sbírek a kuchyňských úchytek, zajímá mě, jaké to je, vdát se ve třiapadesáti letech se vší parádou v San Franciscu? Když s Andreou mluvím o její nové lásce a osudových rozhodnutích, vidím v ní ženu plnou hravosti a optimismu, která si umí – občas i navzdory nepřízni okolností – plnit životní sny. Možná i zde využívá svůj kreativní proces, při němž si nejdříve uklidí stůl a pak začne připravovat novou ilustrací. Na začátku je skica, poté maluje jednotlivé části a nakonec vše doplňuje koláží. Svého současného muže Michala zná od svých šestnácti let, kdy spolu krátce chodili. V dospělosti pak dlouho nebyli v kontaktu, Michal žil v USA. Jejich cesty se znovu spojily až před několika lety poté, co Andrea nečekaně osaměla po rozchodu s dlouholetým partnerem a otcem její dnes již dospělé dcery. V tu chvíli si musela – jak sama říká – sbalit „andulky a pastelky“, opustit milovaný byt na Letné a začít znovu. Z našeho vyprávění mám pocit, že jí toto neplánované „druhé dějství“ náramně svědčí. Okolnosti do sebe zapadly, zaznělo „ano“ a touha po životě blíž přírodě byla vyslyšena.

Posledních několik let Andrea s Michalem zvelebují venkovský domek v Petrově u Prahy. V původní prvorepublikové vilce se už nedochovaly autentické detaily, poznamenal ji běh času i postupné přestavby. Skýtala však prostor pro kreativitu, proměnu povrchů a funkční propojení se zelení. Místo se našlo i pro čtyřnohé a opeřené přátele novomanželů. Jejich andulka se jmenuje Kuklík podle prvorepublikového dovozce kávy. Kudrnatý kříženec knírače a pudla Čert je z útulku. Čokoládově hnědá fenka Lojza si pak coby nalezenkyně cestu do nového domova našla sama. Andrea tráví spoustu času i na koňském hřbetě, věrnou společnicí je jí klisna Bella.

Srdcem domu je prostorná, jasně prosvětlená veranda, která slouží i jako jídelna. Andrea většinu nábytku v domě repasovala, zbrousila a přelakovala či opatřila z druhé ruky. Podél stěn se táhnou police plné pokladů prozrazující její sběratelskou vášeň, která zahrnuje porcelánové lední medvědy, historické hračky, drobné plyšové medvídky, krabičky a šuplíky, staré papíry a knižní předsádky. V devadesátých letech minulého století byly Andreiným „lovištěm“ bleší trhy a kontejnery, nyní již, s ohledem na naplněnou kapacitu všech skladovacích prostor, sbírku doplňuje pouze poskrovnu, nejčastěji na cestách. Mimochodem, sběratelství má Andrea v genech – její tatínek byl sběratelem starožitností. Na verandu navazuje obývací pokoj s masivní prkennou podlahou a kuchyně, kde manželé zdařile zkombinovali funkční základ z nabídky IKEA s elegantními dřevěnými úchyty. I koupelnu pojali minimalisticky, zdobí ji originální kamenná dlažba.

Osobitým a pro Andreu velmi důležitým místem je ateliér, ve kterém – za bedlivého dozoru Kuklíka – tvoří. Než se pustí do ilustrování, knihu několikrát přečte, identifikuje vizuální obrazy, promýšlí jejich rozložení v knize a až poté přistupuje k realizaci. Ráda kombinuje techniky, pracuje s akvarelem, akrylem i kolážemi a obecně preferuje ilustraci analogovou před digitální. Mezi nejoceňovanější knihy, které ilustrovala, patří Ferdinande!, Bořivoj a blecha Fló, Dům číslo 226 nebo Mojenka. Inspiraci čerpá z hudby, přírody, středověkých i folklorních motivů. Ilustrace je pro Andreu vysněným povoláním a posláním. Zasazuje se rovněž o docenění této profese knižními nakladateli.

Závěrem našeho setkání mluvíme o tom, co jsou ingredience dobrého života. Andrea zmiňuje přírodu, práci na zahradě, zpomalení ve společnosti milovaného partnera, radost z vnoučka, ale i vděčnost za nečekané životní zvraty a úděly, se kterými se musíme vyrovnat. V duchu si říkám, že občas musí jedno dějství skončit, aby mohlo začít další. A odnáším si připomínku, že si je píšeme a ilustrujeme (!) hlavně my sami.