Hlavní stránka | Magazín | Návštěvy | Kulturní hybatelka

Kulturní hybatelka

11. 4. 2025

Bourá stereotypy, věří v sílu propojení a nebojí se vykročit z komfortní zóny. Seznamte se s Annou Hořejší, kreativní ředitelkou projektu „České Budějovice – Evropské hlavní město kultury 2028“, spoluautorkou vize (PERMA)KULTURY a kulturního a uměleckého programu EHMK, zastánkyní využívání lokálních zdrojů i širšího pojetí udržitelnosti. Ta pro ni není módním slovem, ale způsobem myšlení a života, a promítá se i do jedinečného domova a kořenů, které s manželem Michalem zapustili na své osobní „cestě domů“ – v českobudějovické Havlindě.

Text: Eva Urbanová
Foto: Lina Németh

Povídáme si v sobotu po osmé ranní, navíc telefonicky. Už po pár větách však mám pocit, jako bych Annu dobře znala. Možná je to společnými tématy, ke kterým se řeč rychle stočí. Povídáme si o kloubení mateřského a pracovního života, důležitosti hledání seberealizace a udržování jemné rovnováhy ve vztazích s těmi, kdo naši cestu sdílí, s rodinou, přáteli. Mluvíme o feminismu i o progresivitě našich regionů. Nevím, zda ji potěším samozvaným označením „kulturní ambasadorka“ – mou osobní zkratkou pro ženy, co vyšlapávají cestu a budují komunitu a osobitou kulturu v regionech, které jsme v posledních desetiletích opustili, ale kam se – dovolím si předjímat – brzy budeme chtít vracet. Motivací nám budou moderní pracovní nástroje, touha po zpomalení a bližším vztahu k přírodě, komunitě, osobním kořenům, a třeba i větší dostupnost bydlení.

Anna si také původně zvolila vysokou školu a pracovní uplatnění v Praze s pocitem, že rodné České Budějovice jejímu muži ani jí neumožňují plně se realizovat. Před třemi roky se však s manželem Michalem, profesí lingvistou, a dětmi Otlou (9), Lotou (7) a Leopoldem (4) přesunuli zpět, původně jen na zkoušku. Impulsem byla Michalova pracovní příležitost v pedagogickém sboru na Jihočeské univerzitě. Náhoda tomu ale chtěla, že se vrátili domů zrovna v době, kdy České Budějovice oznámily kandidaturu na Evropské hlavní město kultury roku 2028. Anna se záhy přidala do týmu, který zpracovával přihlášku, přišel s konceptem udržitelné, s lokálními zdroji pracující (PERMA)KULTURY a poté titul pro město získal. Anna s rodinou se mezitím rozhodli ve městě zakotvit.
Projekt Evropské hlavní město kultury je běh na dlouhou trať. Ovoce přinese v roce 2028, ale kulturní ekosystém, který vytváří, by měl přetrvat dlouho po titulárním roce. Ve městech, která titul hostila, můžeme příznivé dopady této zkušenosti na mnoha úrovních života ve městě pociťovat deset, patnáct i více let po EHMK. Už teď jsou ale Anna s Michalem hrdí na drobné změny, které město posouvají kupředu.

Na rekonstrukci bytu ve vícegeneračním domě, který sdílejí s Michalovou maminkou, se podílelo architektonické studio Byro. Nešlo o první spolupráci s rodinou Hořejších, vzájemné sympatie vznikly již při originální přestavbě chalupy a stodoly v Pošumaví, která byla nominována na Českou cenu za architekturu za rok 2023. V rámci obou spoluprací brali architekti ohled na Michalovu zručnost a jeho zapojení. Některé části domova tak studio Byro navrhlo formou rozkresleného návrhu, který Michal dokončil. Součástí zadání bylo i přepracování nábytku, který pár využíval v pronajatém bytě na pražských Vinohradech.

Opětovné použití materiálů a důraz na ekologii je pro Annu s Michalem klíčovou hodnotou. Podlahová prkna sehnali ve staré škole, stůl a lavice jsou ze dřeva zachovaného z rekonstrukce chalupy a do současné podoby je zpracovalo truhlářské studio Woodcock. Kuchyně má „vnitřnosti“ z Ikey, povrchy pak z dílny lokálního truhláře. Studio Byro navrhlo i zábavný pokoj pro děti s patrovými postelemi. To vše doplňuje bohatá knihovna, repasovaný vintage nábytek (černé křeslo bylo zakoupeno u Nanovo) a umělecká díla a artefakty svědčící o lásce k českému designu a umění. Pohodlné zelené křeslo je z dílny designérky Lindy Vrňákové, tapiserie v kuchyni, pod kterou rád odpočívá další člen domácnosti, psí slečna Žužika, je z dílny Jany Sedláčkové, která tvoří také pod značkou Le.Pon. Interiér doplňují obrazy Kateřiny Dobroslavy Drahošové nebo ilustrátora Jindřicha Janíčka. Klid a odpočinek pak celá rodina hledá v zelené oáze, v zahradě v uzavřeném vnitrobloku.