Prázdniny každý den

Život na hausbótu podle nich není moc odlišný od života na chatě, mají stálé kotviště a tím pádem i připojení na vodu a elektřinu, a když potřebují teplo, zatopí v kamnech. Ostatním parkuje před domem auto, u nich stojí loď, a místo trávníku pozorují oknem odlesky vodní hladiny. „Užíváme si to, co všichni, kdo mají chaty nebo domy – ráno můžeme bosi vyjít ven, ať do slunce nebo do sněhu, a povídat si s ptáky –⁠ jen jsou to spíš kachny nebo labutě. A nemusíme sekat trávu! Utíkáme sem ze svého vinohradského bytu v každou roční dobu,“ popisuje Martina. „Při rekonstrukci jsme si ale museli připomínat, že naše ‚chata‘ pluje na vodě, proto je důležité rozvrhnout těžké zařízení uvnitř tak, aby stavba byla rovnoměrně zatížená, jinak by se hausbót nakláněl. Musí se počítat taky s vahou sněhu na střeše v zimě a s technickými parametry předepsanými pro plovoucí zařízení.“ Hausbót pochází z 60. let, Schneiderovi ho přestavěli, změnili dispozice, zvětšili terasu a přizpůsobili ji parkování lodi. Tu mají už patnáct let.

„Oba jsme předtím prošli náročným pracovním obdobím, kdy jsem z redakce chodila domů v noci jen spát a můj muž nevycházel ze svého hudebního studia. Tehdy se zrodila naše touha po volnu a cestování, kterou zosobňuje loď – Hynek ji navrhoval a stavěl čtyři roky, podle vzoru klasických říčních a jezerních jachet z 30. let 20. století. Chtěl, aby byla tak velká, že se na ní dá pohodlně bydlet, ale zároveň může plout a měnit kotviště. Udělali jsme si kapitánské zkoušky a vyplouvali třeba do Berlína, kde jsme strávili týden, nebo do Drážďan a do Míšně, a taky do mnoha českých měst na Labi. To jsme však mohli jen díky tomu, že jsem odešla z pozice šéfredaktorky na volnou nohu, abych mohla plánovat svůj čas,“ vysvětluje Martina, která se pak věnovala publicistice zaměřené především na design interiérů. A tehdy vznikl také časový prostor pro vlastní praxi a sbírání zkušeností při navrhování interiérů pro sebe a pro přátele, které vyústilo v založení značky Apartment Doctor.

Při přestavbě hausbótu, která probíhala postupně několik let, uplatnili pravidla a principy, které opakují u každé realizace. Je tady eklektický mix starého a nového, například strop z původních starých prken, doplněný novým palubkovým obložením s tzv. tatranským vzorem a smetanovým nátěrem. Nebo nábytek z bazarů, ale i nová funkční kuchyň, designové stolky od Egoé a drobnosti z cest. Zároveň se tu mísí přírodní dřevo s prvky, které známe ze starých pražských bytů, jako tradiční dlažba nebo křišťálový lustr. „Občas mi na cestách utkví něco, kdy si řeknu ‚to vypadá skvěle, někde to vyzkouším‘. Třeba křišťálový lustr na dřevěném stropě – ten kontrast precizního, oslnivého tvrdého materiálu a měkkost a omšelost dřeva – jsem poprvé viděla ve sklářském muzeu v Novém Boru, ale také v paláci Mattancherry v indickém Kóčinu. Už jsme ho instalovali v jiném interiéru, pod bílý trámový strop, a dopadlo to výborně. Tady původně visel nad stolem, protože strop je nízký, ale pak si sem Hynek nastěhoval bicí, stůl se posunul a lustru se musíme vyhýbat.“

Dalším pravidlem je použít materiály, které samy o sobě vytvářejí dekor, jako například dřevo a palubky. Pak také mít všechen nábytek na nožičkách, aby prostor působil vzdušně. A v neposlední řadě ještě záměrná nedokonalost, například podlaha z měkkého smrkového dřeva bez nátěru, neošetřený dubový stůl nebo pár opotřebovaných židlí. „Schválně tu není všechno perfektní, chtěli jsme se cítit volně. Perfekcionismus se tu projevuje jen v důsledném uplatňování nejdůležitější zásady: není tady nic jen proto, že je to praktické, ale vybírali jsme pouze věci, které se nám opravdu líbí a dělají nám radost. Je to snadný způsob, jak si zlepšit každodenní život – stačí se jenom rozhlédnout.“