Život mezi vinicemi

Jak jste se na toto krásné místo dostali? Jedná se o rodinné dědictví, tradici, nebo jste se tady zabydleli nově?

Ani manžel ani já odsud původně nepocházíme. Já jsem z Brna, manžel z Kobylí, což je zase jiná vinařská oblast. Už při studiích vinařiny ale vždycky tíhnul k Pálavě. Po škole pak začal pracovat pro větší vinařství tady na Mikulovsku a skrze něj objevil právě Bavory. Místní pozemky kupoval postupně. Já jsem tehdy pracovala v zahraničí, ale po čase, když jsme se vzali, jsme se rozhodli, že založíme na naše jméno malé vinařství. Dlouho jsme tu měli jen malý sklípek a vinice, některé původní, jiné jsme vysadili, a dojížděli jsme sem z Brna. Teď už tady bydlíme necelých pět let. Je to krásný život v přírodě, a zároveň jsme blízko kultury jak Vídně, tak i Brna.

Jaké to je, žít v tak úzkém spojení s přírodou, přímo uprostřed ní? Jak takové propojení ovlivňuje Váš každodenní život?

Řekla bych, že absolutně. Ale v tom dobrém slova smyslu. Snažíme se o tom hodně přemýšlet, ve vztahu k vínu, k půdě, i ve vztahu k tomu, jak vychováváme naše děti. Příroda je naše každodenní téma, je to kromě jiného náš chlebodárce, takže k ní cítíme velkou lásku i pokoru. A já jako dítě z města si toho velmi vážím, dává mi to velký smysl takto žít s rodinou a pracovat bokem měst, v přírodě. Způsob, jak člověk tráví svůj den, se pro nás úplně změnil. Předtím to byl úprk do vinařství, něco stihnout, úprk domů, vyzvednout děti, rozvést děti, manžela jsme viděli vlastně až pozdě večer. Teď jsme s manželem každý den spolu, děti jsou s námi vlastně kromě školy a kroužků také pořád. A přijde mi to mnohem smysluplnější, dny se zpomalily, nespěcháme. Je to takový rodinný život, jaký jsem si vždycky představovala. Někdy sice pracujeme do večera, ale děti jsou vedle nás, dokážou to pozorovat, respektovat, nebo se zapojí. Když jsme bydleli ve městě, tak jsem měla pocit, že jim pořád musím vytvářet program. A to tady vůbec nemusím, ten program se tvoří sám. Dcera jde nakrmit králíky, pak jde pustit koně a zavřít krávy, mezitím si zajezdí na kole. Jsou tady otevřené možnosti a nemusíme pro ně uměle vymýšlet zábavu. Do měst stále jezdíme za kulturou, na výstavy, do divadla, ale tady mají větší svobodu, jak pro svůj pohyb, tak pro svou hlavu.

A zajímá děti i samotná oblast vinařství?

My o ničem jiném doma vpodstatě nemluvíme. S manželem je to naše hlavní téma, protože to pro nás není jen práce, je to i náš život. Když například slyším naše děti, když pomáhají při větších degustacích nebo provádí hosty vinohradem, vidím, že toho už pochytily dost. A myslím, že jim předáváme i to, že my si této práce i stylu života vážíme, že to není zadarmo a že člověk musí na oplátku o přírodu pečovat. Myslím si, že v některých těchto věcech jsou dokonce  ještě dál než my.

Řekla byste nám víc k historii tohoto místa i k projektu Vašeho domu? Kdo Vám jej pomohl postavit?

Bavory mají ten půvab, že jsou maličké, mají 400 obyvatel, a už tady není moc co měnit, protože jsou těsně obklopeny vinicemi. Nám se podařilo získat povolení ke stavbě od krajinářů, byť jsme už na hraně první zóny CHKO, protože byli stejného názoru, že vinařství patří k vinicím. Po prvních pokusných projektech jsme nakonec skončili u kamarádů Gustava Křivinky a Aleše Buriana, kteří mají v Brně architektonickou kancelář Burian-Křivinka Architects. Aleš Burian nám navrhl dům, který má úžasná zákoutí, je členitý a krásně respektuje místo, kde stojí, a zároveň chod sluníčka. Technologickou část vinařství si řešil sám manžel, terén nabídl tři úrovně zpracování, tedy hrozny i mošt využívají gravitace. S interiérem nám pomohla má dlouholetá kamarádka a žena Gustava Křivinky, Daria, která nás dobře zná, takže to byla krásná souhra.

Průhledem mezi dvěma částmi domu máte nádherný výhled přímo na Stolovou horu. To byl záměr od začátku projektu?

To bychom my nevymysleli, a to je právě důvod, za co si velice vážím odborníků. Člověk někdy může mít pocit, že by dokázal vymyslet to, co architekt, ale tak lehké to není. To je nápad pana Buriana, který přišel s tímto průhledem, respektive rozdělením domů. Ono to nejen krásně vypadá ze zahrady, ale také funguje. Když zde probíhají degustace, vůbec to neruší rodinu v obytné části domu.

A jak je to se zahradou, to už je Vaše práce?

To už je naše práce s manželem. Zahrada je jednoduchá, rozdělená na odpočinkovou část a zeleninovou zahradu, z níž doufám bude jednou zarostlá zelená džungle. Tady na Pálavě bývá hodně horko a do zahrady se celodenně opírá sluníčko, vybrali jsme tedy teplomilné květiny, co jednak patří na vesnici, jednak mají dlouhou dobu kvetení. Zkrášlují nám to tu od června až do podzimu.

Na pozemku máte i malé hospodářství. Jak se s chodem vinařství prolíná?

Nejdříve jsme začali s ovečkami, nyní máme kolem 30 kamerunských ovcí, které jsou menší a nestříhají se. Později jsme přidali dva koně. Naším hlavním cílem je pracovat s nimi v části vinohradu, bez zásahu jakékoli techniky. Jen naše ruce a koně. A stále se to s nimi navzájem učíme. Loni jsme přidali ještě tři malé krávy. Teď jsou všichni v meruňkovém sadu, ale od října, až skončí vinobraní, je vypustíme volně do vinohradu, kde jsou až do jara, než začne réva rašit, a za tu dobu celé místo krásně spasou a vyhnojí.

Vinobraní je právě v plném proudu. Držíte okolo něj nějaké tradice?

To úplně ne. Ale když není dobré počasí, tak se modlíme. Ostatně, modlíme se několikrát za rok, když jsou špatné předpovědi nebo něco hrozí. Jak říká můj muž, je to práce s přírodou, která je tvrdá, ale není zákeřná. Je to hodně o sledování jednotlivých rostlin, zvířat, jde o souhru všech těchto vlivů a zásahů. Ale když je sklizeno, uděláme si setkání, kterému se říká dodělaná. To se pozvou všichni, kdo se na práci na vinici podíleli. Je to taková oslava toho, co se povedlo, a že je další rok úspěšně za námi.

Jako malý bonus na závěr jsme se vyptali paní Alžběty na recept na výborný štvestkový koláč. Budeme na něj potřebovat:

100 g změklého másla (může být i rostlinné)
1 vejce
200 g hladké mouky (ideální celozrnná jemně mletá)
100 g cukru moučka
sůl, trošku kůry z citronu

Těsto vypracujeme nejdříve v misce, pak rukama, dokud nelepí. Vyválíme docela na tenko (přes pečící papír či folii) přímo na pečící papír, ořízneme podle velikosti kulaté formy (z odřezku vždy zbyde na jednu malou tartaletku). Na těsto dáme na husto švestky nakrájené na čtvrtiny (výbornou variantou jsou také lesní borůvky) a jemně přitlačíme rukou do těsta. Posypeme drobenkou (z kousku másla, jemných ovesných vloček a třtinového cukru) a plátky mandlí. Pečeme na 180 stupňů 35 minut.