Buy less is the new black. Ale co se starým oblečením?

Myslíte si, že zasílání nepotřebného oblečení a bot do Afriky či jiných zemí globálního jihu je dobrá forma pomoci? Myslíte si, že toto oblečení je v Africe lidem dáváno zdarma? A jak je to s textilním kontejnerem za Vaším domem? Kdo jej provozuje a co se s darovaným textilem dále děje? 

Před nedávnem jsem se ocitla v rozpacích. V rámci dokumentu ČT Zpomalený šatník jsem ke své radosti dostala prostor vyjádřit se k otázkám pomalé módy. Součástí natáčení byl i clothing swap, který jsem pořádala. Párty, kde u skleničky s kamarádkami vyměníte hezké kousky, které Vám z jakéhokoli důvodu zabírají místo v šatníku, ale někomu jinému udělají radost. Po skončení výměny přede mnou ležela hromada oblečení, jež novou majitelku nenašlo, a jedna z kamarádek se mne zeptala na logickou otázku – co s ním udělám. A kamera jela dál. Okem jsem mrkla na režisérku, ta jen nadzvedla obočí, asi i jí ten dotaz připadl dobrý. Já ale trochu zatápala. Hlavou mi probleskl obrázek obrovské tlející skládky darovaného oblečení na Haiti, který jsem nedávno zahlédla v médiích. Vzpomněla jsem si na textilní kontejner u nás ve Vršovicích, ale jak vím, že to je dobré řešení? Kam vlastně oblečení z kontejnerů putuje? Vlastní nenošené kousky často posouvám ve svém okruhu známých dál a od doby, co se pomalou módou zabývám, se maximálně snažím, aby nám textilní odpad doma moc nevznikal. Tato hromada však byla velká a upřeno na mne bylo hned několik párů očí zvědavých na odpověď. Odpověděla jsem upřímné “nevím” a prohodila několik otázek do pléna v naději, že někdo odpověď znát bude. Pan střihač byl naštěstí milosrdný. Domácí úkol trochu si tyhle věci srovnat byl na světě a já mám teď chuť se podělit o nové poznatky, které mi poodkryly několik častých omylů.

Foto: Darované oblečení na Haiti, CNN

Omyl první: Darované oblečení či boty udělají velkou radost v zemích třetího světa. 

Podívejme se například do sub-saharské Afriky. Oblečení, které lidé na Západě darují do „charity shopů“ či hodí do sběrných kontejnerů organizací jako Armády spásy (teď zatím nemám na mysli textilní kontejnery v ČR), rozhodně není lidem v Africe rozdáno zdarma. To je častý omyl. Co se v charity shopech neprodá (např. co neprodá Oxfam přímo v UK), je přetříděno a zabaleno do velkých balíků a následně prodáno překupníkům textilu v Africe. Můžeme doufat, že charity shopy utržené peníze použijí na dobrý účel. Překupníci oblečení prodávají dalším obchodníkům, až se Vaše košile možná dostane na stánek na předměstí Nairobi, kde si ji možná nějaký koncový zákazník koupí (ale možná to je úplně jinak). Vývoz darovaného oblečení ze Západu tak vytvořil multibilionový byznys v Africe, což není samo o sobě špatná věc, neboť to znamená, že někdo má práci. Problém je, že na místních tržištích v Africe se z původně darovaného oblečení a bot prodá jen malá část. Zbytek tvoří neuvěřitelné množství dále nevyužitelného odpadu, se všemi souvisejícími dopady na životní prostředí. Západ si tak z Afriky dělá levnou, a tedy o to masivnější skládku. Jsou však důležitější (snad nezamýšlené) dopady. Naše "pomoc" má katastrofální důsledky pro lokální textilní průmysl, který býval v těchto zemích tradičně velmi silný. Smrtící ranou je pak logicky i pro lokální pěstování bavlny, kterou najednou textilní průmysl nepotřebuje a spirála nezaměstanosti a bídy se dál roztáčí různými směry. Mě osobně bolí srdce při pomyšlení, jak příval bezcenných hadrů z našich řetězců dopadá na tradiční řemesla a kulturu těchto zemí, jíž je móda důležitou součástí. Kam se poděl element pomoci? Například ve zmíněné Keni naše pomoc způsobila, že z půl milionu lidí, které textilní průmysl zaměstnával v roce 1980, dnes zbývá 26 tisíc lidí (více např. zde).  Vlády Keni spolu s Ugandou a Tanzánií naprosto reálně zvažují úplný zákaz dovozu oblečení z druhé ruky na svá území. Už tak učinila Nigérie a JAR (více např. zde). Kdo měl možnost zhlédnout nový film The True Cost, viděl, že obdobně dopadla Haiti, která je dnes v důsledku masové humanitární pomoci po zemětřesení jednou obrovskou skládkou hadrů z fast fashion řetězců. Je to opravdu smutný pohled. Náš problém s masivní nadprodukcí nekvalitního oblečení tak s představou pomoci vyvážíme do těchto zemí, kde ovšem nikomu kromě překupníků velkou radost nedělá. Samozřejmě jsou situace, kdy je hmotná pomoc potřebná (přírodní či nejrůznější válkou způsobené katastrofy). Ovšem humanitární organizace většinou vědí, co potřebují, a všimla jsem si, že oblečení to často nebývá.

Foto: Keňa, deník The Guardian. 

Omyl druhý: Je skvělé, že někdo díky mému nákupu daruje něco někomu v rozvojové zemi. 

Dosti podobné jsou důsledky nejrůznějších strategií a marketingových akcí velkých značek typu: kup si od nás kousek, my dáme stejný kousek (či něco jiného) potřebným. Marketingový „potenciál“ je zřejmý, neboť všichni rádi pomáháme a není nad to nakoupit s čistým svědomím. Jenže u oblečení a bot jen pomáháme vytvářet podobný problém. Mnoho z našeho pohledu chudých zemí má vlastní textilní průmysl, tradici produkce látek a kde se boty nosí, někdo je i šije. Když nebudeme například Afriku vnímat tolik populárními brýlemi chudoby, uvidíme kontinent plný bohaté kultury, ke kterému patří i design, móda a tradiční lokální výroba. Textilní průmysl je náročný na lidské zdroje a zpravidla v těchto zemích i mnoho lidí zaměstnává. Afrika se nyní snaží tento svůj potenciál znovu objevit a využít (více např. zde). Posílat jim zdarma v Číně šité boty prostě většinou není to, co Afrika potřebuje, i přesto, že takové boty třeba někdo rád vezme, bude nosit a do foťáku se vesele usměje! Ono asi platí obecně, že někomu něco darovat často není nejlepším řešením jeho problému, spíše to problém prohlubuje. Staré pravidlo, že je lepší naučit někoho rybařit, než mu dát rybu, platí i zde a za mne mají mnohem větší smysl projekty, které v zemích globálního jihu dávají lidem práci za spravedlivou odměnu a čerpají z jejich schopností a tradic, místo aby jim je braly. Nenechte se tedy ošálit dobrým marketingem, osobně neznám jedinou módní značku, kde je model “vy si něco koupíte, my někomu něco dáme" funkční a opravdu prospěšný.

Foto: Ventures Africa a Africa Fashion Guide (tričko Mantis)

Co dělat, když už přece jen něco darovat chceme, protože se nám to již nehodí? 

Omyl třetí: Všechno čisté a nositelné oblečení a boty, které hodíme do textilního kontejneru, putuje na pomoc potřebným. 

V souvislosti se svým domácím úkolem jsem se vydala k nejbližšímu textilnímu kontejneru u nás a zjistila jsem, že jej provozuje soukromá obchodní společnost. Z dalšího průzkumu jsem zjistila, že jiné kontejnery provozují sociální družstva, někde zase najdete kontejnery charity shopů, např. Armády spásy. Kontejnery nyní najdeme i v řetězcích s trendy oděvy, v prodejnách plavek či spoďárů oblíbených značek. Úvodem bych ráda řekla, že bez ohledu na to, co budu psát dále, samozřejmě vnímám, že hodit textil do kontejneru je lepší, než ho hodit do běžné popelnice. Když už odpad existuje, nějak se zrecyklovat musí, a je lepší to udělat co nejefektivněji. Účelem je spíše napravit rozšířenou představu, že oblečení z kontejneru automaticky někomu dalšímu pomůže a že pokud chcete své pěkné kousky darovat potřebným, kontejner na ulici je to pravé řešení. Někdy to tak je. Realitě lépe odpovídající je však vnímat kontejner jako darování textilu k dalšímu komerčnímu využití. Tak to je zejména u kontejnérů provozovaných komerčními subjekty či výše zmíněnými „charity“obchody. A není to vůbec malý byznys. Ano, oblečení se vytřídí a část jde do neziskovek. Avšak divili byste se, jak malý zlomeček to ve skutečnosti je. Zmíněná soukromá společnost na svých stránkách uvádí 10%. Při psaní tohoto postu jsem na Facebooku poprosila o komentáře, zda víte, kdo kontejner ve Vaší čtvrti provozuje a kam oblečení jde. Velká část věděla, kdo to je, ale měla jen představu či spíše přání, že oblečení putuje do dobrých rukou. Mnoho z Vás také bylo informováno skvěle a žádné iluze nemělo. Shodou okolností se mi do zprávy ozval i člověk, který do fungování obchodní společnosti provozující kontejner v naší čtvrti vidí velmi „intimně“. Zjistila jsem tak, že tato společnost vlastní nejen velké množství kontejnerů po celé Praze a okolí, ale zároveň v Praze a okolí provozuje síť vlastních (resp. spřátelených) second-handů. Nemalé výnosy z prodeje darovaného oblečení tak jdou do soukromé kapsy, což by nebyl takový problém, kdyby sběr oblečení do těchto „soukromých“ kontejnerů neparazitoval na představě lidí, že darované oblečení jde „na charitu“. Na jejich stránkách jsem o second-handech nic nenašla, narozdíl například od stránek jiné společnosti v Brně, která své second-handy jasně označuje. V některých městech zase jsou kontejnery barevně oddělené dle účelu. Co se týče naší pražské společnosti, dle mého zdroje do neziskovek putuje pouze to, co by se v jejich second handech neprodalo. Uf! Nedivím se nyní, že tato společnost si klidně pro textil přijede až k Vám domů. Ale nechci si tady hrát na investigativní žurnalistku, jakkoli téma je to velmi zajímavé a dávám tímto tip na téma komukoli, kdo by to chtěl dále prověřovat. Statistickou realitou celosvětově je, že naprostá většina oblečení z kontejnerů (pokud podvodem neskončí na běžné skládce) se prodá pro účely další recyklace a zpracování (představte si zvuková/tepelná těsnění, nejrůznější průmyslové textilie, apod.) či výše zmíněným překupníkům textilu, kteří jej vyváží a prodávají v rozvojových zemích. S pomocí lidem formou darování oblečení to nemá mnoho společného. Čili není kontejner jako kontejner, zajímejme se, ptejme se, a pokud toužíme po tom, aby naši blůzku ještě někdo opravdu nosil, protože je hezká, nejjistější je hledat odbytiště na vlastní pěst a ptát se u zdroje, zda a co potřebují. Ideální stav a jediné řešení je však nastoupit cestu, kdy tento odpad vlastně skoro netvoříme. Jde to?

Omyl čtvrtý a největší: Naše planeta je stejně jednou velkou skládkou jdoucí jako Titanik ke dnu a to, zda já si koupím jeden další kousek oblečení, už na to nemá vliv. 

Samozřejmě to jde, jakkoli uznávám, úplně lehké to není... Pro budoucnost planety i lidí spojených s textilním průmyslem (ať už jim práci bereme, jako třeba v Africe, nebo jim ji za často nelidských podmínek novodobého otroctví dáváme, jako třeba v Bangladéši) je dle mého přesvědčení klíčová naše spotřeba oblečení. Míra spotřeby, k níž nás reklama a fast fashion řetězce nízkými cenami vybízejí, zkrátka dlouhodobě udržitelná není. Nevěřím vládám ani regulaci, ale svobodnému (tedy informovanému) rozhodování lidí. Podle mě není jiná cesta, než začít sám u sebe a svou vlastní spotřebu snížit. Vymanit se ze smrště sezónních cyklů a nekompromisně požadovat kvalitu. Neznamená to připravit se o radost z módy či nakupování. Naopak. Jakmile si uvědomíme všechny důsledky našich nákupních rozhodnutí, otevře se nám možnost budovat si šatník, který opravdu stojí za to. Oblečení je naše druhá kůže a ať už nás móda zajímá, či spíše ne, to, co nosíme na sobě, je vyjádřením naší osobnosti a našeho pohledu na svět. Tím, co nosíme, zároveň hlasujeme za to, jaký má svět být. Je to stejné jako s jídlem. Je to stejné jako se vším. Jedna kvalitní a krásná věc místo dvaceti nekvalitních je nejjistější způsob, jak produkci textilního odpadu minimalizovat. Od doby, co se prostřednictvím NILY o téma pomalé módy zajímám profesně, miluju všechny kousky, co jsem si koupila, a to jsem doteď byla vůči módě docela slepá. Pravda, někdy nemám, co na sebe, protože výběr mám užší, ale i tuto situaci nějak mnohem lépe snáším. Beru to jako hru. Nedělám při nákupech tolik omylů a můj šatník postupně získává koherentní obrysy mého vlastního stylu. Je i tak nevyhnutelné, že některé oblečení doslouží nebo nás prostě přestane bavit. Pokud je ještě v dobrém stavu, měli bychom se snažit jej nechat upravit, či najít nového majitele. Ideální příležitostí jsou v úvodu zmíněné clothing swaps. Zahájit sezónu večírkem s kamarádkami, kde si pár kousků vyměníte, je jeden z dobrých způsobů, jak si šatník zadarmo obohatit. Upcycling je v kurzu, a tak zapátrejte, kde Vám mohou ze starých džínů ušít třeba baťoh, já například nedávno narazila na značku Jakoby návrhářky Kristýny Javůrkové. Myslete na kamarádku v jiném stavu a přepošlete jí ty šaty, která Vám zbyly po úspěšné dietě. A tak dále. Novodobý minimalismus není striktně o tom, všechno vyházet a žít s minimem věcí. Je o tom, pouštět si do života pouze věci, které stojí za to i za cenu delšího hledání a cesty proti proudu. A ta nejlepší zpráva na závěr. Četla jsem nedávno, že nejnovějším (a já doufám, že trvalým, jinak to totiž nedává smysl) trendem v módě je absence sezónních  trendů. Každý “fashion insider” prý už to ví - “in” bude vše, co je krásné a vydrží, pořádná krejčovina. Staneme se opět váženými zákazníky, místo čísla ve frontě na pokladnu a poslušných konzumentů 52 sezón fast fashion řetězců ročně. Třeba nakonec móda sama bude hybatelem své vlastní nejniternější proměny. Takže slovy Vivienne Westwood: Buy less, choose well, make it last. Nashledanou v lepším světě. 

Foto: značka Jakoby