Odvrácená strana outdooru. Na co při výběru dbát a jakou alternativu volit

Příroda. Útočiště, ze kterého čerpáme energii. Otevíráme jí dveře dokořán a chceme v ní trávit co nejvíce času. Dnes už ani v zimě nemusíme děti po chvíli zahánět domů a sundávat jim pletené rukavice, ze kterých crčí voda. Můžeme vcelku pohodlně přenocovat venku, a to díky novým funkčním materiálům, které umožňují zůstat i v nepříznivých podmínkách v teple a v suchu.

V řeči čísel je trh s outdoorovým vybavením poměrně dynamickým segmentem. V roce 2017 měl v Evropě hodnotu 5,86 miliard EUR a zaznamenává stabilní růst. Zatím poslední Světový odborný veletrh sportovních potřeb a sportovní módy ISPO se konal v první polovině roku 2019 v Mnichově a již poněkolikáté byl vyprodaný. Své novinky tu představilo více než 2 800 vystavovatelů z 50 zemí. Tzv. outdoor my Češi milujeme a patříme v jeho výrobě i spotřebě k jedné z velmocí.

Jak je to však s dopadem outdoorového vybavení na životní prostředí? Necháme stranou bavlněné oblečení a výhody pěstování biobavlny oproti konvenční bavlně, i výrobky z kůže,  kterým jsme věnovali předchozí díly osvětové série. Zaměříme se na specifika outdoorového oblečení, jako jsou negativa voděodolných vlastností, nebezpečí skrytá v tričkách z polyesteru a podíváme se také na situaci v ČR.

Cena za voděodolnost

Outdoorové vybavení, nejen oblečení, ale i stany, batohy, rukavice a další, bývají ošetřeny vrstvou DWR (durable water repellent), případně obsahují i vodotěsnou membránu, tenkou vrstvou syntetických složek. Ty zajišťují, abychom zůstali v suchu i ve vlhkém a deštivém počasí. DWR i vodotěsná membrána často obsahují perfluorované sloučeniny, nebo také fluorokarbony (PFC), chemické látky, které mají namísto vodíku na uhlíky navázaný fluor a jsou nebezpečné pro člověka i přírodu. Najdeme je např. pod označením PFOA, PTFE nebo PFAS. Látka PFOS (perfluoroktansulfonát) patří v EU již od roku 2006 mezi zakázané látky a její soli jsou na seznamu perzistentních organických polutantů podle Stockholmské úmluvy.

Specifické vlastnosti PFC, tedy stálost, tepelná stabilita a odpudivost vody i oleje, jsou vykoupeny skutečností, že tyto sloučeniny nepodléhají rozkladu, v životním prostředí zůstávají několik set let a postupně pronikají do všech složek přírody. Byly nalezeny ve všech vzorcích sněhu a vody z jezer v těžko přístupných či chráněných oblastech, včetně slovenských Vysokých Tater, v mateřském mléce, v krvi z pupeční šňůry a dokonce v krvi novorozenců. Nebyla prokázána žádná přímá zdravotní rizika spojená s nošením např. bundy obsahující PFC, do lidského těla se tyto látky dostávají nejčastěji prostřednictvím potravy a vody. PFC negativně ovlivňuje plodnost, funkci krevního séra a jater, činnost štítné žlázy nebo imunitního systému (výzkum Greenpeace).

Součástí vývoje outdoorového vybavení jsou i snahy o hledání alternativních inovativních materiálů, recyklovatelných či recyklovaných. V dnešní době tak již lze nalézt firmy, které mají celé kolekce funkčního voděodolného oblečení bez PFC. Nátěry DWR je možné nahradit vosky, parafíny (například corepel®), dendrimery (Bionic Finish Eco) a silikony. K přírodě a člověku šetrnější jsou membrány Sympatex, PALTEX nebo Toray.

Organizace Greenpeace apelovala v roce 2015 prostřednictvím kampaně DETOX OUTDOOR na značky vyrábějící outdoorové vybavení s cílem přimět je, aby při produkci přestaly používat PFC a další nebezpečné chemické látky. Na svých stránkách Greenpeace uveřejňuje, jak si jednotlivé značky vedou. Mezi prvními, které se zavázaly PFC nepoužívat, byly anglická Paramo, švýcarská Rotauf a německá Vaude. V roce 2017 se přidal i Gore Fabrics, výrobce produktů s GORE-TEX® a dodavatel značek jako The North Face nebo Mammut, který slíbil, že PFC přestane do roku 2020 používat v produktech, určených na běžné nošení, do roku 2023 pak ve svých specializovaných produktech.

Nic však není černobílé. Například Patagonia, značka známá svým šetrným a zodpovědným přístupem k přírodě a lidem, byla ze strany Greenpeace kritizována, že pouze nahradila PFC s delším řetězcem uhlíkových atomů skupinou PFC s kratším řetězcem uhlíkových atomů, což je podle Greenpeace změna nedostatečná. Patagonia to vysvětlovala tím, že nechce obětovat životnost svých produktů. Vosky a silikony považuje za málo účinné, rychle se opotřebovávající a vyžadující tak častější výměnu produktu za nový.

Použití chemických látek v textilní výrobě je obecně velmi problematické. Na tento aspekt se soustředí Bluesign, společnost, která poskytuje služby firmám v rámci celého výrobního procesu, dodavatelům, výrobcům i značkám, kterým radí jak zajistit transparentnost, posílit udržitelnost jejich produktů a minimalizovat rizika pro zaměstnance v textilním průmyslu i pro koncové zákazníky. Bluesign nabízí vedle auditu, konzultací, vzdělávání a sdílení znalostí také nezávislou certifikaci, a poskytuje tak jakési vodítko zákazníkům, kterým se dostává ujištění, že kupují produkt vyrobený s ohleduplností k přírodě. Bluesign se svými téměř 600 členy tvoří významnou sílu působící ve prospěch zodpovědnějších praktik v textilním průmyslu.  I řada outdoorových značek se pyšní partnerstvím, úplně první byla již zmíněná Patagonia.

Oblíbené peří

Bundy či kabáty s péřovou výplní patří k oblíbeným stálicím zimního šatníku. Mají výborné izolační vlastnosti, díky kterým spolehlivě zahřejí, zároveň jsou lehké, příjemně se nosí a při správné údržbě dlouho vydrží.

Bohužel jsou při získávání peří často používány velice nešetrné praktiky, které pro husy znamenají spoustu bolesti, strachu i stresu, dochází na tržné rány i zlomená křídla. Ani získávání peří v období pelichání, kdy pera volně visí z kůže a dají se celkem lehce vytáhnout, v praxi příliš nefunguje. Ne všechna pera na zvířeti totiž visí volně a ne všechna zvířata na několikatisícové farmě prochází obdobím pelichání ve stejnou dobu.

Již zmiňovaná Patagonia se tématem zabývá od roku 2007 a postupem času vyvinula interní pravidla zajišťující transparentnost dodavatelského řetězce. Od roku 2015 existuje také mezinárodní certifikace Global Traceable Down Standard garantující dohled nad důstojnými životními podmínkami a zacházením se zvířaty již od tzv. parent farms, kde jsou ptáci chováni kvůli vejcím. Zde je nejvyšší riziko nehumánních praktik získávání peří, jelikož tu ptáci zůstávají až čtyři roky. Vejce z těchto farem jsou transportována na farmy, kde jsou ptáci chováni kvůli masu. Peří se získává z mrtvých hus, je vedlejším produktem drůbežářského průmyslu. Peří je omyto a roztříděno a přísně se hlídá, aby nedošlo ke smísení s peřím, jehož původ není možné určit.

Vzhledem k tomu, že 80 % celkového objemu peří pochází z Číny, obecné pochybnosti ohledně metod jeho získávání bohužel zůstávají.

Problematický polyester

Výrazným měřítkem udržitelnosti je pro mnoho firem trvanlivost jejich oblečení. Slouží-li o devět a více měsíců déle, sníží se podle studie WRAP (Worldwide Responsible Accredited Production) jeho ekologická stopa o 20-30 %.

V souladu s touto myšlenkou používají i mnohé značky, které jinak dbají na ekologicky šetrný přístup, umělá vlákna jako například polyester. Vyzdvihují jeho rychlé schnutí, možnost nekonečné recyklace bez ztráty jeho kvalit, jednoduchou péči. Často využívají recyklovaný polyester, k jehož výrobě je třeba méně vody než k výrobě mnoha jiných vláken, a přesvědčují své zákazníky, že celá výroba se odehrává v zodpovědném duchu.

Polyester vzniká průmyslovým výrobním procesem ze stejného materiálu jako plastové lahve, polyethylentereftalátu neboli PET, za použití fosilních paliv. Výroba je velice energeticky náročná, přesto však stále roste a bohužel bude růst, nejrychleji ze všech umělých vláken. Momentálně se ho spotřebuje více než 50 miliónů tun ročně (zdroj: Textile Exchange) a zůstává s námi opravdu dlouho – trvá více než 200 let, než se v přírodě rozloží.

Jeho negativa jistě pocítil každý, kdo si pořídil třeba halenku z tohoto materiálu. Nenosí se právě příjemně, často žmolkuje, elektrizuje a kvůli absorpci pachů je třeba ji častěji prát.

A tím se dostáváme k dalšímu problematickému aspektu, spojenému s polyesterem, tj. že při jeho praní se uvolňují v poslední době často diskutované mikroplasty, plastové částice menší než pět milimetrů. Až 35 % primárních mikroplastů pochází z praní umělých materiálů, jejich dalším výrazným zdrojem je například sjíždění pneumatik. Jako sekundární mikroplasty jsou pak označovány ty, které vznikají rozpadem větších kusů plastových produktů, jako jsou plastové tašky, lahve či rybářské sítě. V přírodě na sebe mikroplasty vážou bakterie, a jsou tak následně i součástí planktonu, základního stavebního kamene mořského ekosystému. Stávají se potravou mořských živočichů, kteří končí na našem talíři a tedy i v našem těle. Mikroplasty již byly nalezeny v potravinách či nápojích včetně piva, medu nebo kohoutkové vody. I česká média zaznamenala znepokojivou zprávu, že podle studie publikované v časopise Environmental Science and Technology zkonzumuje dospělý člověk 50 000 plastových mikročástic ročně.

Zdá se, že ještě horší následky může mít výskyt mikroplastů v půdě, kde znečištění dosahuje čtyřnásobku (v extrémech až třiadvacetinásobku) koncentrace mikroplastů ve vodě. Do půdy se tyto částice dostávají spolu s kaly z čistíren odpadních vod, často využívaných jako „přírodní“ hnojivo v zemědělství. Výzkum Leibnitzova institutu upozorňuje, že plastové částice získávají během svého rozpadu nové chemické a fyzikální vlastnosti a mohou se stát ideálními přenašeči choroboplodných zárodků.

Ačkoli konkrétní zdravotní dopady na lidské zdraví mikroplastů zatím nejsou přesně známy, lze usuzovat na jejich škodlivost. Často totiž obsahují různé stabilizátory, zpomalovače hoření a další chemické látky, které se mohou v lidském těle uvolňovat, a negativně ovlivňovat například plodnost.

Uvolňování plastových mikročástic při praní se nedá vyhnout, lze ho ale minimalizovat používáním kvalitních vláken a precizním zpracováním, nemísením přírodních vláken s umělými a správným pracím postupem. Výborným pomocníkem je i speciální prací sáček Guppyfriend, který zabraňuje uvolňování nežádoucích mikroplastů do vody. Najdete ho v nabídce NILY a využijete ho i při praní jemného prádla z přírodních materiálů.

Do outdooru možná přímo nepatří, přesto ale na okraj zmíníme plavky, které v běžných obchodech asi nejčastěji koupíme z materiálu, který je směsí polyamidu a elastanu. I v této kategorii však můžeme volit ekologičtější variantu z regenerovaných nylonových vláken ECONYL®, která pocházejí z použitých rybářských sítí a dalšího nylonového odpadu. Takto regenerovaný nylon je možné recyklovat v podstatě donekonečna, aniž by ztratil své kvality.

Outdooroví Češi 

Outdoorové oblečení se u nás těší velké oblibě, jeho výrobou se tu zabývá množství firem. V úvodu zmiňovaného veletrhu v Mnichově se pravidelně účastní i 1500 obchodníků z ČR a 500 ze Slovenska.

Podrobně je hned dvakrát zmapovala organizace NaZemi, a to v letech 2011 a 2014. Zaměřila se především na to, kde firmy vyrábějí a jak si hlídají pracovní podmínky při výrobě svého zboží. Z výsledků v roce 2014 vyplynulo, že ze 47 sledovaných firem vyrábělo alespoň část produkce v České republice 37 z nich, avšak zároveň minimálně 22 firem vyrábělo současně i v Asii. Majitel jedné z nich své rozhodnutí přesunout výrobu do Číny vysvětloval nedostatkem kvalitních dodavatelů v ČR, kteří by byli ochotní na sobě pracovat a kteří by měli odpovídající zkušenosti a schopnosti přicházet s neotřelými řešeními (Horsefeathers).

Pokud jde o společenskou odpovědnost firem v oblasti dodavatelského řetězce, oba průzkumy bohužel dopadly velice podobně. V průběhu několika let, které je dělily, nedošlo k téměř žádné změně. V roce 2014 pouze dvě firmy, a to Alpine Pro a Direct Alpine, měly vypracované a zveřejněné etické standardy, kterými se výroba v oblasti pracovních podmínek řídila. V současné době je již uvědomělých firem v ČR více, etický kodex má například také High Point.  

Koronavirová krize z jara roku 2020 i globální klimatické změny však působí výrobcům outdoorových oděvů problémy a dá se očekávat, že trh se bude rychle proměňovat. My v NILE doufáme, že k větší odpovědnosti.

V Česku se nosí outdoorové oblečení prakticky všude, nezřídka i na úkor stylu a tam, kde to není třeba. Je to způsobeno silně zažitou představou, že oblečení má být především pohodlné a praktické a funkční nebo často i multifunkční? Velmi často je to až vtipný pohled.

Pojďme si procházky českou krajinou užít v přírodních a k přírodě šetrnějších materiálech. Ve zdejších klimatických podmínkách jistě nemusíme nasazovat hned „plnou polní“. Příjemně nám bude v konopném či lněném tričku, lehký deštík bez problémů zvládne parka s povoskovaným povrchem či bunda z merino vlny, která je hřejivá a skvěle odvádí i vlhkost od těla směrem ven. Mysleme na to i u našich dětí, které často zbytečně tráví čas venku od podzimu do jara v neprodyšných gumových oblecích.

To nás přivádí k oblíbené obuvi do deště, tj. ke gumákům. Ty mohou být vyrobeny buď z přírodního nebo syntetického kaučuku. Syntetický kaučuk se vyrábí polymerací nebo kopolymerací některých nenasycených uhlovodíků. Jeho surovinovou základnou je ropa, jejíž zpracování si nese cejch „nejšpinavějšího průmyslu“. Cca 70 % veškerého kaučuku je přitom syntetického původu.

Ani přírodní původ kaučuku však nemusí nutně znamenat výhru. Získává se z tropického stromu kaučukovníku brazilského (Hevea brasiliensis), kdy se nařezáváním jeho kůry získává surový latex a následně se z něj srážením a dalšími úpravami vyrábí kaučuk. Produkce přírodního kaučuku pochází z 90 % z JV Asie a je jednou z hlavních příčin deforestace oblasti. Řešením je získávání přírodního kaučuku z FSC certifikovaných lesů, což je označení pro environmentálně odpovědný, sociálně přínosný a ekonomicky životaschopný přístup k lesům.

Půjčuj a opravuj

V rámci přemýšlení o koupi outdoorového oblečení lze uplatnit stejný vzorec jako u jakéhokoliv jiného kousku v našem šatníku – potřebuji/využiji to? Vzhledem k tomu, že jej většina lidí obléká opravdu jen párkrát za rok, stojí za úvahu výpůjčka, k přírodě asi nejšetrnější varianta.

Zkusme také aplikovat princip udržitelnosti po celou dobu užívání produktu, a to i v situacích, kdy se oblečení poškodí nebo doslouží. Řada firem dnes již dbá na to, aby jejich produkty byly snadno opravitelné (jejich součástí bývají náhradní knoflíky, zipy či sady na drobné opravy). Některé zajišťují mobilní opravné stanice, které objíždějí např. evropská zimní střediska, zdarma napravují drobné nedostatky, a prodlužují tak životnost produktů. Mnohé firmy také mění svou reklamační politiku a v mnohem větší míře se snaží produkty opravovat, nikoliv rovnou vyměňovat.

Pokud se zákazník rozhodl, že produkt již definitivně dosloužil, firmy jej často vezmou zpět, opraví, zrecyklují, případně darují charitativním organizacím. V prodejnách umisťují recyklační boxy.

Zkrátka, trh s outdoorovým vybavením se mění a zákazník chce, aby ho vedle kvalitní bundy hřál i pocit, že její výroba a užívání bude ohleduplné k přírodě. Tento trend ilustruje i zastřešující téma již několikrát zmiňovaného mnichovského veletrhu s outdoorovým vybavením, kterým byla, nikoliv překvapivě, Sustainability.