39. díl. S Veronikou Kos Loulovou o moderním pojetí opery

Jakou roli ve vaší rodině hrálo umění a hudba?

Vyrostla jsem na pražském Starém Městě na faře, protože můj otec byl, a stále je, varhaníkem a sbormistrem chrámového sboru. Často jsem se motala kolem pražských církevních míst a moje první setkání s uměním probíhala skrze chrámovou hudbu. V otcových sborech jsem i zpívala. Brával mě i mého bratra často s sebou, což se nám propsalo do budoucích životů. 
Toužila jsem jít hudební cestou, a proto jsem se rozhodla studovat pražské hudební gymnázium na Evropské, kde tento talent podporovali. Poté jsem nevěděla, co dál – jestli se rozhodnout pro hudbu, lákalo mě i výtvarné umění… Pak se mě otec jednou zeptal, kam se budu hlásit na vysokou školu, jestli někam směřuji. Začala jsem mu vyprávět, co všechno bych chtěla dělat. A on mi řekl, že existuje obor operní režie, v němž se možná spojuje všechno, co jsem mu vyjmenovala. Od šestnácti let jsem se tedy připravovala na to, abych se jednou dostala na HAMU nebo na JAMU. Nakonec mě přijali na obě školy a já jsem se rozhodla zůstat v Praze, také kvůli tomu, že už v té době existoval umělecký spolek RUN OPERUN.

RUN OPERUN jste zakládala společně se spolužáky. Jeho heslem je „když nepřijdete na operu, opera přijde za vámi“. Jak vznikl?

Než jsem se dostala na vysokou školu, potkávala jsem se se spolužáky z uměleckých středních škol. Řešili jsme, že bychom chtěli být přijati na vysoké školy, ale že podmínky jsou pro nás nesplnitelné, jelikož se předpokládá, že v oboru už budete profesionál. Takže jsme sami začali dělat různá představení, profesionalizovat se v takové šedé zóně, abychom získali nějaké zkušenosti. A jako médium jsme si vybrali právě žánr opery, která propojovala úplně všechny naše profese.

Kdo je divákem na akcích RUN OPERUN? 

Když jsme byli na gymnáziích, šlo o naše vrstevníky. Postupně se naše pole působnosti rozšířilo na diváky, kteří mají rádi kvalitní umění, ale nenapadlo by je hledat ho v opeře. My se snažíme ukazovat, že je v ní obrovské zastoupení kvalitního umění v podobě hudby, výtvarných prvků, jako je scéna nebo kostýmy, ale i tance a že se lidé tohoto žánru nemusí bát. Rádi pracujeme s tématy, jako je například gender, hudební styly, propojení opery s technem, feminismus, špatná dostupnost bydlení, nízké platy učitelů na vysokých školách atd. 

Tahle všechna témata jste si potom přenesla i do Olomouce. Dočetla jsem se na webu Opera PLUS, že jste už před svým nástupem deklarovala záměr odklonit se od operního tradicionalismu, v Moravském divadle pevně zakořeněném. Co si pod tím mám představit? 

To spíš deklarovali kritici, když viděli, co budu dělat v dalších sezónách. Nemyslím si, že jsem experimentální a avantgardní. Nemám v hlavě předsevzetí šokovat, ale dosahovat co nejvyšších kvalit v oblasti umění. Nesázím na jistotu, což mě nutí k tomu, že v určitém okamžiku musím zariskovat, abych svou práci posunula někam dál. Samozřejmě, že v kontextu obřího kolosu, jakým opera je, je to obtížné a nezvyklé, a proto mě dosazují do představy někoho avantgardního a kontroverzního. Každé zaškobrtnutí je vidět víc než v menších uměleckých formách. Historie nám ukazuje, že jakémukoliv posunu v umění, i v tom operním, předcházel nějaký risk, experiment. Mám pocit, že tohle mají umělci společné s vědci. V tomhle duchu vedu i operu v Olomouci. Nechci říct, že se neohlížím na diváky, ale pro mě jako pro umělkyni je zásadní, aby se jeviště najednou stalo středobodem světa, aby se tam odehrávalo něco naprosto zásadního, aby se tam promítly a zodpověděly otázky, které nás každodenně pronásledují. 

A jak se tedy témata současné společnosti promítají do sto či dvě stě let starého uměleckého díla? Jak k tomu přistupujete?

Úplně jednoduše. Režisér je tvůrce, a pokud je to režisér, který žije tady a teď, tak se nemůže stát, že se tam jeho vnímání nepromítne. 
Když jsem dostala nabídku připravit pro mezinárodní festival Janáčkovo Brno jeho nejznámější operu „Jenůfu“, byla jsem ve třetím měsíci těhotenství. Okamžitě jsem děj opery začala vztahovat k tomu, co sama prožívám. O tématu představení a přístupu k němu jsem se radila s ženami, co jsou matkami, i těmi, co nejsou. 
Na Jenůfě jsem začala pracovat s ženským týmem, pak už se z toho stalo pravidlo. Začal se organizovat tým, do kterého se nám podařilo vybrat dirigentku, což je velmi těžké, light designérku, scénografku. Vyvěralo to z potřeby téma řešit jako ženské téma. Důsledkem bylo, že jsme se podívaly na inscenační tým, který byl v sezóně před námi, a zjistily, že ho tvořilo patnáct mužů. Potom jsme si začaly dělat legraci, že „vyrovnáváme vesmír“.