Je důležité do sebe jako do rodiče investovat

Mají to dnešní rodiče složitější? Bylo rodičovství před 30, 40, 50 lety jednodušší?

Dá se říct, že ano. Nároky na rodiče rostou už od počátku 20. století. Souvisí to mj. se začátkem psychoanalýzy. Od té doby zjišťujeme, jakou roli mají rodiče při vývoji dětí, kolik toho správným přístupem mohou pro své děti udělat. To celé umocňuje význam, jaký jsme začali přikládat duševnímu zdraví, úsilí a úspěchu. Kapacity rodičů se však nezvětšují. Máme sice domácí spotřebiče, rodiče netráví tolik času domácími pracemi, jsou ale daleko více sami, než tomu bylo před 100 nebo 150 lety, kdy jsme žili ve větších rodinách. Máme více peněz a prostředků, což je pozitivní znak ekonomického vývoje. Odvrácenou stránkou je větší fragmentarizace rodiny. Rodiny se častěji rozpadají.

Když jste Vy sama měla malé děti, cítila jste kolem sebe dostatečnou podporu, tu pověstnou vesnici, která je třeba k vychování dítěte? Jak si kolem sebe tuto vesnici budovat?

Rok před narozením první dcery jsme se přestěhovali do nového města, kde jsme znali jen pár lidí. Když se dcera narodila, bylo to pro mě zřejmě nejnáročnější období, cítila jsem se velice sama. Postupem času s dalšími rodiči se nám však podařilo vytvořit skupinu lidí, v rámci které jsme se potkávali s dětmi. Ty byly rády za nové kamarády a neokoukané hračky a my dospělí jsme měli možnost v klidu si popovídat i nad rámec jednoduchých věcí s dětmi. Popovídat si s někým, kdo zároveň není ten druhý rodič. Dnešní rodičovský vztah je velice přetížený, také na něj jsou kladeny velké nároky. Z průzkumu, který jsme si dělali před dvěma lety, vyplynulo, že dvě ze tří manželství se rozvedla ještě před nástupem nejmladšího dítěte do školy. Jistě je třeba mluvit o tom, že tátové by se měli více zapojovat do chodu rodiny, ale potřebujeme mluvit také o tom, že jen to nestačí. Rodina potřebuje kolem sebe mnohem více lidí, kteří jí zajišťují emoční podporu, radu, konkrétní pomoc.

Hledat podobně naladěné rodiče lze různými způsoby. S jednou svou kamarádkou jsem se seznámila prostřednictvím dětské lékařky. Zeptala se mě, zda může dát můj kontakt jedné mamince, se kterou bych si prý mohla rozumět. Ta ji předtím oslovila, zda neví o jiné mamince s podobnými zájmy.

Je tedy také důležité, aby nás s rodiči kamarádů našich dětí pojilo i něco jiného než jen dětská témata.

Určitě ano. Je prima povídat si, co děti, ale tyto vztahy a komunity potřebují i jiné pouto, podobné názory na společnost, svět, kulturu atd. To je ten důležitý tmel. Na druhou stranu by to však neměla být uzavřená bublina. Během rodičovství máme šanci potkat se s lidmi, kteří jsou jiní než ti, které vídáme každý den v práci nebo s kterými jsme chodili do školy. Máme šanci poznat se s lidmi z jiné sociální vrstvy či jiných zájmů, kteří nám mohou přiblížit zase jiné problémy a jak oni to prožívají. 

Co považujete za cíl rodičovství?

Rodičovství nikdy nekončí, ale pokud se ptáte na období, kdy s námi děti žijí a kdy tedy máme největší možnost je ovlivnit, řekla bych, že cílem je vychovat dítě, které se má rádo a je dostatečně sebevědomé. To jsou podle mě dobré předpoklady pro to, aby byl člověk v životě šťastný a dokázal navazovat pozitivní vztahy s ostatními. Sebevědomé dítě je takové, které dokáže být samostatné. Z pohledu rodičovských praktik to znamená i to, že mu dáváme nějaké domácí povinnosti, zodpovědnosti, máme na něj nějaké nároky.  Dítě si zažívá, že je schopné těm nárokům dostát. To lze aplikovat už od předškolního věku, kdy se od nás děti poprvé začínají odpoutávat, zkoušejí si, co dovedou, porovnávají se s vrstevníky.

Čemu rodiče malých dětí věnují zbytečně velkou pozornost?

Tomu, co si o nich myslí jejich okolí. Jako rodiče se ocitáme pod tlakem, protože okolí má často poměrně jasné představy, jak by se mělo malé dítě chovat, vypadat, co jíst, kdy atd. Další tlak si přidáváme my sami na základě toho, co si přečteme nebo slyšíme v rámci i dobře míněných rad našich kamarádek nebo například známých osobností.

Je důležité si uvědomit, že každá rodina to má jinak a je to tak v pořádku. Doporučila bych nemapovat tolik okolí, spíše se ukotvit ve své realitě a soustředit se na naplnění svých potřeb, abych mohla být lepší máma pro svoje dítě. I když to může znamenat dát dítě na půl dne hlídat, abych se mohla dospat, nebo si našla brigádu, nebo se potkala s kamarádkou.

Co jsou naopak slepé skvrny v rodičovství? Co přehlížíme?

Sebe a partnera. V rámci jedné aktivity na kurzu, který jsem vedla, měly účastnice za úkol zmapovat si, na co se zaměřují, kam soustřeďují svou pozornost. Poté se měly zamyslet a hledat, co jim tam chybí. A téměř všechny si uvědomily, že tam chybí partner. Sebe samou někde na okraji měly, tušily, že by se měly o sebe postarat, ale vztah
s partnerem je slepá skvrna raného rodičovství. Neinvestujeme do vztahu. Je to zodpovědnost obou rodičů, ale neumíme se o tom ani bavit. Byli jsme zvyklí na partnerství bez dětí, a když děti přijdou, vnímáme sebe spíše jako rodiče než partnery. Je to tak náročné období, že jen odškrtáváme záležitosti kolem dětí a na partnerství není prostor.

Je skvělé, když máme možnost se s partnerem na rodičovské vystřídat. Když si oba zažijeme pracovní i rodinný svět, vytvoří nám to společné téma a nedochází k takovému rozpojení našich světů, nevznikne takový propastný rozdíl mezi podobou našich každodenních životů.

Plánujete v Aperio další rozšíření Vašich služeb? Co chystáte nového?

Při naší práci se sólorodiči a rozcházejícími se rodiči jsme si uvědomili, že řada jejich komunikačních problémů vznikla již před dlouhou dobou, v průběhu vztahu. Chceme se proto více zaměřit na prevenci problémů. Rozhodli jsme se přivést do ČR metodiku podpory partnerských vztahů PREP –The Prevention and Relationship Enhancement Program. Vznikl v 80. letech 20. století v USA a patří k programům, které jsou nejvíce podloženy vědeckými studiemi dokládajícími jeho účinnost. Páry, které programem projdou, mají nižší pravděpodobnost, že se rozejdou. Jsou spokojenější, v emoční rovině, ale i sexuální. Dokáží lépe komunikovat své potřeby. Máme z toho opravdu velkou radost a doufáme, že zvládneme zařadit tento program do naší nabídky od příštího roku.

Komu byste takový kurz nebo workshop doporučila?

Všem lidem, kteří si uvědomují důležitost komunikace ve vztahu, chtějí si dopředu řadu věcí ošetřit, udělat něco pro vztah a pro vlastní spokojenost v něm. Těm, kteří chtějí položit pevné základy vztahu a zvýšit šance na překonání problémů a na udržení schopnosti spolu efektivně komunikovat jako rodiče i v případě, že se partnerský vztah rozpadne.

Delší dobu se mluví o tom, že je třeba opustit snahy být dokonalým rodičem, že stačí být dost dobrý rodič. Jak poznám, že jsem dost dobrý rodič?

Já myslím, že rodičovství musí občas člověk hodnotit trochu retrospektivně. Známkou zdravého rodičovství je, že mi děti věří, cítí se se mnou bezpečně, chodí za mnou a povídají si se mnou, a to i v dospívání. Atmosféra důvěry a bezpečí, kterou jako rodič poskytuji, je to nejzásadnější.

Ve Vašem webináři „Jak být dobrým rodičem“ mě zaujala pasáž, kde jste se s psycholožkou Ivanou Štefkovou věnovaly zdravému přístupu k selhání. Jak se tedy vyrovnat s tím, že občas jako rodiče selháváme?

Každý den nemusíme být dokonalými rodiči. Stává se to, jsme lidé, ne vždy si můžeme naplánovat náš čas tak, abychom zohlednili neočekávané události. Stres, který pociťujeme, se projeví v naší netrpělivosti a zakřičíme na děti. Když se tak stane, je dobré se zastavit a říct, že se to dneska nepovedlo. Říct to sobě i dětem. I ve chvíli, kdy vidíme, že dialog nejde dobrým směrem, ho zastavit a říct: „Promiň, můžeme začít znovu? To, co jsem řekla, nebylo správné, měla jsem to říct jinak, zkusme to od začátku.“ Schopnost omluvit se je nejdůležitější rodičovská dovednost. Děti pak vidí, že já sama umím pracovat s tím, že nejsem dokonalá, že dělám chyby. A děti dělají spoustu chyb, protože se neustále učí a je dobré je naučit, že dělat chyby je normální. A když udělám chybu, která může někomu ublížit, je třeba říct, že mě to mrzí, a pokusit se to napravit.

Můžete představit koncept self-efficacy a proč je pro rodiče důležitý?

On není důležitý jen pro rodiče. Jedná se o velice vlivný psychologický koncept, který se používá i ve sportu, v managementu apod. a popisuje druh psychické odolnosti. Když mám vysokou míru self-efficacy, což můžeme přeložit jako vnímanou osobní účinnost, nebojím se tolik chyb. Vím, že chyby jsou normální a dokážou mě posunout. O self-efficacy se vždy mluví ve spojení s nějakou oblastí, např. v rodičovství značí, jak vysoký je stupeň mé důvěry v to, že zvládnu hlavní rodičovské úkoly. Hlavním zdrojem této důvěry je zkušenost úspěšného zvládnutí těchto úkolů. Před narozením prvního dítěte však takovou zkušenost nemáme, proto zažívat určitou míru úzkosti a obav je zcela normální.