O józe jako cestě k sebepřijetí a laskavosti

Lucie Königová a Lenka Nezvalová jsou přítelkyně, jogínky a dvě nesmírně inspirativní ženy. Povídala jsem si s nimi o jejich velkém přátelství, Lenčině netradiční cestě k mateřství, ale zejména o tématu sebepřijetí a laskavosti. Jak nám na této cestě může jóga pomoci? Pokud nás přitahuje, jak s ní začít? A jak ve svém životě hledat ukotvení i cestu za hvězdami? Děkuji za toto nesmírně krásné setkání a věřím, že na duši pohladí i vás. 

Rozhovor vedla Eva Urbanová a zveřejňujeme jej dnes jak v aktualizované písemné, tak i v původní prodloužené audioverzi z léta roku 2020. Autorem fotografií je Ondřej Horák, svetříky z Nily. Informace o pobytech a aktivitách Lenky a Lucie najdete na www.lenkalucieyoga.cz.

Jaká byla vaše cesta k józe a kde se pak vaše cesty protnuly? 

Lucie: S jógou jsem se setkala ze začátku formou meditace a zájmu o stavy vědomí už na střední škole. Četla jsem si tehdy spoustu knih o Buddhovi, princi Siddhárthovi, o různých zážitcích, co člověk může mít na cestě za vědomím. Když jsem přišla do Prahy na vysokou školu, začala jsem se zajímat i o fyzické cvičení. Cítila jsem, že abych mohla meditovat, potřebuji fyzickou praxi, něco, co by mě v těle ukotvovalo a zároveň vyrovnávalo.Po škole jsem začala pracovat jako překladatelka a tlumočnice a zároveň jsem pracovala ve výzkumu a ve vědě v oblasti mezinárodních vztahů. A u toho jsem velmi pomaloučku začala učit jógu – jako záskok za jednu lekci, dvě lekce… Když jsem pak odjela na stipendijní pobyt do USA, kde jsem měla dopsat disertaci, zjistila jsem, že častěji než do knihovny chodím do jógových studií. Tam jsem si tedy udělala lektorské kurzy, a když jsem se vrátila do Česka, podala jsem výpověď a postupně jsem odcházela ze světa mezinárodních vztahů i ze světa tlumočení. Takovým přirozeným předělem bylo, když umíral můj tatínek, a já jsem se na pár měsíců odstěhovala za rodinou zpět domů. Po návratu už jsem pak zůstala jen u jógy.

A dnes je to celý tvůj profesní život? 

Můj přítel a moje dítě by řekli, že je to celý můj život. Tím, že jóga zasahuje tak hluboce do toho, kým jsme a jaké je místo člověka ve vesmíru, tak je to vlastně celý náš život.

A jak to máš ty, Leni?

Lenka: Pro mě je to taky celý můj život a začalo to naprosto přirozeně. Moje maminka se józe věnovala a tak jsem  na první  lekce začala chodit s ní na základní škole. Tehdy mě to úplně nebavilo, protože jsem byla velmi čilé dítě, od první třídy jsem chodila do juda, ve kterém jsem závodila dvacet let. Později jsem se začala věnovat józe proto, aby mi pomohla se před závoděním zklidnit a připravit se. Stále to cvičení ale nemělo dostatečný přesah z fyzična. A to bylo něco, co jsem podvědomě asi vždycky hledala a našla poté, co jsem se na několik let přestěhovala do Thajska. Tam jsem našla svého učitele, jehož způsob vyučování a to, jaký byl, mě natolik inspirovalo, že jsem si řekla: tohle chci dělat, to je nejlepší práce, co může na světě být. A tak podvědomě, naprosto celým svým tělem a bytím jsem cítila, že to je to, čemu se mám věnovat. Po ukončení juda jsem totiž byla ve stavu, kdy jsem se ráno plazila po čtyřech,  doktoři v Česku i Thajsku mi říkali, že potřebuji několik operací, abych vůbec mohla fungovat normálním způsobem. A já s tím vnitřně bojovala a stále jsem věřila, že to zvládnu nějak jinak. V té době jsem si ani nemohla sednout na zem a pokrčit nohu nebo zvednout ruku kvůli zraněním. Tehdy jsem musela začít s jógou jemně a pomalu. Trvalo to několik let, než jsem začala svoje tělo vnímat jinak, než že je určené k výkonu. A těmi malými pohyby a tím, že jsem ho začala mít ráda jinak, mi v něm zase mohlo být lépe. A to díky józe.

Jak jste se setkaly spolu? 

Lucie: To bylo kuriózní setkání, přibližně před 17 lety poté, co jsme se vrátily ze svých cest. Já jsem se pokoušela vrátit k cvičení, co by mělo ten zmiňovaný přesah, co by mě bavilo fyzicky, ale zároveň v tom byl i ten duch, což jsem měla možnost poznat na výcvicích v zahraničí. A tehdy jsem si našla Leniččin rozvrh a to, co tam o sobě pár řádky napsala, mě natolik oslovilo, že jsem cítila, že bychom si měly co říct. Šly jsme do takové malinké posilovny na Smíchově, kde všichni zvedali železa, funělo se a práskalo to tam a všichni se potili a nadávali si. A do toho tam Lenička měla v malinké prosklené místnosti svou lekci jógy. A byla to láska na první pohled.

Proč si myslíte, že je v současnosti jóga tak populární? Co v ní hledáme?

Lucie: Myslím, že lidem v dnešní době chybí přesah. Když se celkově podíváme na to, jak žijeme, hodně nám chybí nějaké ukotvení ve víře nebo něčem, co nám dává povědomí celku. A jóga v nás oslovuje, mnohdy i podprahově, něco, co jiným způsobem málokdy v běžném životě přes den pociťujeme. Myslím si, že mnohdy i u trendy směrů jógy lidem zadními vrátky vplouvá něco, co nedokážou plně vědomě rozklíčovat, ale podvědomě je to kotví a nějakým způsobem usazuje v jejich středu. A nemusí se to hned nazývat duchovními či energetickými názvy, ale je to něco, co lidem promluví přímo do srdce a zasáhne jinak, než jsou zvyklí z jiných směrů.

Jaké bys dala doporučení člověku, který by chtěl s jógou začít? A co by měl udělat pro to, aby na této cestě vydržel?

Lucie: Myslím, že ten začátek může být téměř jakýkoli. Dlouho jsem si myslela, že si jej člověk potřebuje dobře promyslet, jít k co nejlepšímu učiteli, nenechat se svést do slepé uličky. Ale čím déle se józe věnuji, tím více si myslím, že ta cesta může být jakákoli. Jóga nás učí celistvosti a propojenosti a že to, co se zdánlivě zdá jako překážka, je vlastně cestou samotnou. Čím déle se obě józe věnujeme, tím méně jógového „snobství“ v sobě máme.

Co si přejete, aby vašim studentkám a studentům jóga přinášela?

Lenka: My jsme s Lucinkou obě dvě prošly výcvikem různých stylů jógy, které jsou velmi přesné a fyzicky náročné, v určitém slova smyslu i trochu dogmatické. A obě dvě jsme je brzy opustily. Žádní učitelé, kteří nás inspirují a od kterých se učíme, nejdou cestou toho, že všichni máme dosáhnout perfektní pozice. Snažíme o to, aby našim studentům byla jóga prospěšná v tom, že jejich tělo vyživuje s respektem k jejich predispozicím a momentální situaci.  Že skrze ni svoje tělo objevují a znovu mají rádi. Aby ten prožitek z ní byl velmi niterný. Aby jim jóga byla v životě oporou a našli v ní i tu lásku a sebepřijetí. A pak si to dokázali přenést do čehokoli, co chtějí v životě dělat. Přála bych lidem, aby našli takovou praxi jógy, která je udržitelná a nezávisí na tom, v jaké jsou právě kondici či životní situaci. Aby rozvíjela jejich vnímavost a důvěru v sebe samé, a skrze ní nacházeli blízký a laskavý vztah k sobě i ostatním.

Lucie: Pokud vyjdeme z toho, co vlastně znamená slovo ásana, znamená doslova sedět, spočívat. A v přeneseném slova smyslu pak znamená „sedět, abych byl“. S žádným jiným účelem, ale opravdu spočinout v sobě takový, jaký jsem. Tady se potkává jóga s ájurvédou, což je taková její sesterská disciplína. V ní se spočinutí v sobě vyjadřuje slovem svastha, což znamená zdraví. Takže podle ájurvédy, kterou můžeme definovat jako indický náhled na to, jak žít zdravý, dlouhý, ale především radostný život, jsme zdraví tehdy, když spočíváme sami v sobě. A vtip je v tom, že ne v té ideální verzi, až se něco naučíme, až budeme mít skvělou práci, dokonalého partnera… Ale prostě tady a teď. Ta cesta k sobě nemusí trvat dlouho. Je to spíš o tom, že když mám skutečný zájem o to, co se ve mně a s ostatními děje, tak už v tu chvíli dosahuji celistvosti. Což je vlastně vyjádření slova jóga. Jóga je spojení, celistvost, to, že ke světlu patří stín, ke dni noc, apod. Když jóga v lidech probouzí touhu po sladění zdánlivých protikladů, tak se můžou dostat i k většímu přijetí sebe sama. Protože v celistvosti se tyhle všechny protiklady mohou potkat, a ony se tam beztak potkávají.

Jóga nás učí být v momentě tady a teď, ale já si zároveň uvědomuji, že abych cítila opravdové štěstí a naplnění, potřebuji i nějaké cíle do budoucnosti, vizi toho, kam chci dojít. Jak jdou tyhle dva směry dohromady?

Lucie: Myslím, že se to vůbec nevylučuje. To, co potřebujeme k životu, jsou obě dvě energie, jak oheň, tak vzduch. Můžu mít jasný záměr, a je dobře, když ho mám. Když vím, co chci, ty věci jsou o hodně snazší. Ale současně se klidně nechám překvapit, nelpím na tom, že cesta, kterou si dovedu představit, musí jít přesně vytyčenou trasou. Mně se hrozně líbí, co říká Brené Brown, že život v celistvosti, plnohodnotnosti spočívá v tom, jako bychom se dívali na hvězdu, za kterou jdeme. Nikdy k ní plně nedojdeme, ale tušíme, že jdeme správným směrem.

A jak se skrze jógu vyrovnat s tím, co o nás říkají ostatní? Může nám pomoci v tom, abychom byli méně závislí na posuzování okolí?

Lucie: Jde o cestu naslouchání vnitřnímu hlasu. Když jsem sama na sebe natolik napojená a natolik přítomná tomu, co se se mnou a ve mně děje, že pořád dokážu vnímat záměr a zároveň respektovat nějaké své dispozice. A nepřekračovat to, co je mi dáno. V dnešní době máme tendenci vnímat limity a hranice jako něco, co nás omezuje, co je špatně. Když se ale podíváme, jak svobodu definují védy, říkají, že svobodný je ten, kdo spočívá volně v otěžích. Pak je náš život jako voda, co teče potrubím, které není děravé. Když je potrubí děravé a chvilku mě táhne tohle a támhleto, tenhle názor poslouchám a tomuhle se snažím zavděčit, je to potrubí, kde voda vyteče a nikdy nedoteče k cíli. Nikam se extra nedostaneme, protože se tolik přizpůsobujeme ostatním, že nás to neuspokojuje a svůj účel to stejně nesplní. Nikdy se prostě nemůžeme zavděčit všem.

A na co se v následujících měsících těšíte?

Lenka: Tradičně se na podzim a na jaře vypravujeme do srdce šumavských kopců, do Kašperských Hor. Tam letos v listopadu pořádáme pravidelné víkendy s jógou v našem oblíbeném Hotelu Kašperk. Na jaro 2023 chystáme další z našich jógových retreatů v Indii. Do Indie se už vrátíme poněkolikáté, protože je to země, která nám oběma z mnoha důvodů a se všemi svými specifiky učarovala. Chystáme se opět do krásného ekoresortu Sparsa ve státě Tamil Nadu v jižní Indii, na dohled od posvátné hory Arunáčaly nad významným poutním místem Tiruvannamalai, které někteří čtenáři budou znát podle ášramu Šrí Ramana Mahárišiho. Tiruvannamalai je místo neobyčejně silné a působivé a všichni, kdo tam s námi jeli posledně, mluvili o tom, jak mocně na ně tento pobyt zapůsobil a jak zásadní a obohacující zážitek to v mnoha ohledech byl.