Přála bych si odklonit se od módy

Vím, že tvoje rodina podnikala v textilním průmyslu, což tě jistě v dětství a dospívání ovlivnilo. Zajímalo by mě, jak přirozené pro tebe bylo vydat se stejnou profesní cestou. Uvažovala jsi vůbec o nějakém jiném povolání?

Ano, moje prababička a babička měly šicí továrnu ve švédském Boråsu. Vznikla ve 40. letech 20. století a fungovala až do 90. let, kdy babička odešla do důchodu. Uzavření továrny souviselo i s konkurencí z Portugalska a Pobaltí. Tam jsem se poprvé setkala s textilními řemesly, která si mě získala – vyšívání, pletení, háčkování, šití... Uvažovala jsem o dráze průmyslové designérky, ale pak jsem zjistila, že nesnáším technické kreslení a také nemám cit pro trojrozměrné věci. Vždycky mě to táhlo k práci s něčím měkkým, taktilním. Pak jsem si jednou v létě na škole Parsons v New Yorku uvědomila, že textil je to, čemu se chci v životě věnovat.

Vystudovala jsem průmyslové inženýrství, což jsem později v praxi velmi zúročila, protože při práci s textilem neustále řešíte technické vlastnosti vláken, je v tom i trochu chemie. Díky technickému vzdělání dokážu jednoduše rozklíčovat, proč třeba látka žmolkuje nebo se vlákna lámají. Vím, kde hledat zlepšení. V tomhle je moje práce hodně technická. Po škole jsem pracovala jako nákupčí ve velké švédské společnosti s pánskou módou a stala se ze mě svým způsobem expertka na košile. Měla jsem štěstí na neuvěřitelně zkušené kolegy a hodně jsem se od nich naučila, ale i tak jsem podvědomě cítila, že chci vybudovat vlastní firmu a být svou vlastní paní. Vzhledem k tomu, že moji rodiče i prarodiče podnikali, přišlo mi přirozené, že se pokusím vytvořit si vlastní práci snů. Vždy mě to táhlo k módě a textilu, takže na začátku podnikání jsem je brala spíš jako hobby. Rodina mě hodně povzbuzovala, abych se mu věnovala víc a zkusila ho rozjet naplno, protože už naše první modely byly velmi povedené.

Od zakladatelů módních značek často slýchávám, že o podnikání měli velmi naivní představu, která jim však paradoxně pomohla značku rozjet, a kdyby dopředu věděli, co všechno je čeká, pravděpodobně by ani neměli odvahu začít. Jak jsi to měla ty? Předpokládám, že rodinné zázemí ti v tvém případě hodně pomohlo?

Moji rodiče podnikali v průmyslu, takže mi kromě podpory předali spoustu znalostí a právních rad, ale nemohla jsem se spoléhat na žádné rady ohledně problematiky módy nebo trendů. Módní byznys se vyvíjí neuvěřitelně překotně, zejména sektor e-commerce, a oni jednoduše neměli dostatečné know-how. Když jsem zakládala Masku, řekla bych, že o výrobě oblečení jsem věděla prakticky všechno. Možná ne o všech oděvních kategoriích, ale třeba právě problematiku košil jsem znala od A do Z a hodně jsem pletla. Co jsem naopak významně podcenila, byl prodej. Naivně jsem si myslela, že kvalitní produkty se budou prodávat samy. Do podnikání bych ale šla určitě znovu, protože svoji značku miluju. Mohlo by být zajímavé založit ještě jednu bokem, třeba ve spolupráci s někým dalším, a rovnou dělat jen ta správná rozhodnutí. Moje podnikatelská cesta nebyla úplně jednoduchá a udělala jsem na ní spoustu chyb.

Chybami se ale člověk učí. Vzpomeneš si na svoje první, díky nimž ses posunula dál? Jakou radu bys dala aspirujícím podnikatelům v módě?

Naše začátky byly hodně pomalé, nevěděla jsem, jak a kde prodávat. Neznala jsem ty správné veletrhy. Stávalo se nám, že kolekce byly hotové až na konci prodejní sezony, jednoduše jsem podcenila prodejní cykly. Trvalo několik let, než jsem se na ně správně naladila, dnes už bych stejnou chybu neudělala. Myslím si, že lidé, kteří podnikají v páru, můžou růst podstatně rychleji, protože si rovnou rozdělí strategické role a podobných chyb se prostě vyvarují. Já jsem zkrátka neuměla prodávat, to jsem se musela naučit.

Co byl tvůj první model pod značkou Maska? 

První kolekce, kterou jsme vytvořili, byly kardigany z luxusních italských materiálů ve stylu 40. a 50. let, měla jsem pocit, že v té době na trhu nic podobného nebylo. Kvalitu oblečení z těchto dekád dodnes obdivuju. Nejoblíbenější částí tvorby kolekce byla práce s mohérovými přízemi s příměsí hedvábí. Oděvy z nich jsou velmi lehké, luxusní, mají nádherný lesk, je to prostě dokonalost. V obchodech bylo v té době docela dost mohéru s příměsí nylonu nebo akrylu, ale s hedvábím žádné.

Modely z těchto přízí se staly stálicemi Masky, že? V kolekcích je vídáme už léta.

Ano, mám je moc ráda. Jsou poměrně prosté, ale jejich materiál mluví za vše. Také si dost zakládáme na barvách. Mohér neuvěřitelně krásně váže barvy. Zvláště ve směsi s hedvábím. Hedvábí obecně je můj oblíbený materiál. Myslím, že se dost podceňuje. Mnoho zákazníků nedokáže plně ocenit jeho klady.

Na tom něco bude. Před rokem jsme měli v nabídce svetry ze 100% hedvábí, ale neprodávaly se příliš dobře. Možná to bylo silou příze, která vůbec nepůsobila hedvábně a luxusně?

Nenápadnost a jistá neokázalost je součástí stylu Maska. Někdy může být materiál luxusnější, než vypadá. Oceňujeme kvalitu, řemeslný důvtip a krásu drobných nedokonalostí. Mezi mé nejoblíbenější patří příze z nepravidelných vláken se zajímavou texturou, i ty recyklované.

Tvůj nejoblíbenější kus v šatníku?

Asi kašmírový svetr, který mám už snad sedm let a který je upletený tak nahusto, že vůbec nežmolkovatí. Příze obsahuje nepravidelné kousky hedvábí, které při pohledu zblízka vytvářejí efekt konfet. Moc ráda ho nosím, a ještě radši si ho jen tak prohlížím.

Předpokládám, že nosíš především své vlastní kousky. Je to tak?

Ano, prakticky jenom je. U jiných značek nakupuju jen oblečení na ven, boty a kabelky.

Maska vstoupila na trh před čtrnácti lety, kdy byla pro mnoho lidí udržitelnost ještě relativně neznámým tématem. Pozoruješ nějakou změnu v jeho vnímání?

Když jsem značku v roce 2010 zakládala, pracovali jsme výhradně s pleteninami z čistě přírodních materiálů, což bylo neuvěřitelně ojedinělé. Myslím si, že udržitelnost jako téma si získává stále větší pozornost, ale i tak mě překvapuje, že jde i po tolika letech o poměrně okrajovou potřebu trhu. Čekala bych, že pokrok v osvětě bude postupovat rychleji. Navíc jsou mezi jednotlivými trhy propastné rozdíly. Vezměme si třeba Japonsko nebo USA – myslím, že tady v Evropě si ani neuvědomujeme, pro kolik lidí v jiných částech světa udržitelnost jako téma vůbec neexistuje. Navíc je tu s námi greenwashing, mnoho značek sděluje veřejnosti bohulibé činy, ale realita je opačná. Zaráží mě, jak snadno jim to prochází.

Je něco, co se v módním průmyslu změnilo k horšímu?

Všechno se neuvěřitelně zrychlilo. Trhu dnes dominuje čínská ultra-fast fashion. Vzrůstá tlak na urychlení vývoje produktů, což mi připadá nešťastné. Oděv potřebujete dostatečně dlouho vyvíjet, musíte ho dlouho nosit, abyste zjistili, zda má materiál odpovídající vlastnosti. Zrychlení neprospívá kvalitě výsledného oblečení. Z vlastní zkušenosti vím, že naše nejlepší modely jsou ty, které máme v nabídce napříč sezonami několik let a můžeme je postupně vylepšovat. Přála bych si odklonit se trochu od módy a více se zaměřit na samotný produkt. Vím, že EU chystá určité regulace, které by v budoucnu mohly tlaky na tempo našeho průmyslu trochu zpomalit.

Co znamená udržitelnost pro Masku?

Čím déle pracuji v oboru, tím více si uvědomuju, jak důležitá je životnost oděvu. A doufám, že nákupčí z udržitelných obchodů k tomuto názoru budou citlivější, protože vysoce kvalitní konvenční bavlna může být mnohdy udržitelnější než nekvalitní biobavlna, v ekologickém segmentu textilní výroby existuje mnoho problémů s kvalitou.

Samozřejmě nelze obě kategorie házet do jednoho pytle, mezi různými „konvenčními“ bavlnami najdeme obrovské rozdíly. Kvalita bavlny se odvíjí od genetického původu rostlin, složení půdy, podnebných podmínek. Rostliny totiž můžou růst v přirozeném prostředí, typicky peruánská bavlna pima, jejíž pěstování nevyžaduje pesticidy a umělé zavlažování a má úžasné vlastnosti. Produkuje dlouhá, odolná vlákna s vysokým leskem. Na druhé straně najdeme bavlnu, která se pěstuje prakticky v pouštních oblastech v příšerných podmínkách. Důležité je neškatulkovat, rozhodně bych neřekla, že bio rovná se automaticky dobré a konvenční špatné. Je zajímavé, že lidé vnímají bavlnu jako materiál s homogenními vlastnostmi, zatímco třeba u vína, sýrů nebo i u piva si na nuance tak potrpí. 

V poslední době také interně diskutujeme o tom, zda bychom například neměli do látek, ze kterých šijeme kalhoty, přidat nylon. Díky recyklovanému nylonu by totiž měly mnohem delší životnost. Na druhou stranu by to s největší pravděpodobností v budoucnu ztížilo, ne-li znemožnilo, jejich recyklaci. Vybrat tu jedinou správnou cestu je těžké, i když máte ty nejlepší úmysly a studujete tuto problematiku opravdu do hloubky.

Volba menšího zla.

Ano. Navíc zákazníci obecně preferují měkké materiály, které jsou často choulostivější a obecně snesou méně. Často zvažuju, do jaké míry přizpůsobit vlastní představu o odolnosti a životnosti oděvů tomu, co od nich očekává zákazník. Bývají to poměrně velká dilemata.

Diskutuješ doma o udržitelnosti se svými dětmi?

Na mladé generaci mě těší, že je velmi orientovaná na kvalitu, a myslím, že obliba velkých značek u mladých lidí nemusí být nutně špatná. Protože když kupují značky, už dopředu přemýšlejí o tom, jak je později prodají, až z těch věcí vyrostou. Například můj patnáctiletý syn se o své oblečení opravdu velmi dobře stará, protože už při nákupu přemýšlí o jeho second-handové hodnotě. Také si kupuje velmi málo kousků, byť na svůj věk poměrně drahých. Já jsem v jeho věku taková rozhodně nebyla.

Nesouvisí to s tvojí profesí?

Ano, myslím si, že díky mé profesi děti kladou mnohem větší nároky na kvalitu. Netroufají si koupit nic, co je z akrylu nebo polyesteru. Dělají si legraci, že babičce zakazuju kupovat jim syntetické svetry.