Život je krátký. Porušuj pravidla

Jaké to pro Vás je, mluvit před lidmi na bohoslužbách? 

Teď už jsem zvyklá, ale ze začátku jsem s tím hodně zápasila. Vůbec jsem neplánovala stát se farářkou, i když jsem teologii studovala a pár lidí mi říkalo, jestli bych nechtěla být farářka, že bych se na to hodila. Já jsem třeba vůbec neuměla zpívat, takže jsem v okamžiku, kdy jsem se na tuhle cestu dala, začala chodit na hodiny zpěvu. Naše liturgie je totiž hodně zpívaná, tak abych lidi v kostele netrápila. Dneska už si to i užívám.

Takže šlo v tomhle ohledu i o překonání strachu projevit se?

Zdá se mi, že i tak se projevuje sebepřijetí. Že si člověk řekne: „No tak co nejhoršího se může stát? Že se to někomu nebude líbit.“ A to je asi tak všechno. Já jsem se s tím setkala třeba i během služby na farnosti, že někomu vadilo, že mám tetování, že jsem nadšená do některých věcí, třeba do ekologie, do prací na zahradě kolem farnosti a podobně. Je ale jasné, že se člověk nemůže zavděčit všem a že ho nebudou mít všichni pořád rádi. Myslím, že už jsem se s tím naučila poprat. V tom smyslu, že je to nepříjemné se s tím potkávat, ale vlastně se nic nestane a já mohu i přesto znovu nacházet radost. Člověk se tak nějak uvolní a nebojí se být před lidmi, neřeší, jak u toho vypadá a co si o tom kdo myslí. Když předtím svoje nitro osívá a kultivuje, tak ta opravdovost, která jde pak ven, může třeba s někým rezonovat. 

Kromě zmíněné teologie a také psychosociálních studií jste absolvovala environmentalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Jak se pro Vás duchovní přístup ke světu protíná s péčí o životní prostředí?

Hodně mě formovala skautská zkušenost, a to k přístupu k okolí, k lidem i k přírodě. Nevyrůstala jsem ve věřící rodině, a když jsem postupně začala skautské prostředí opouštět, cítila jsem potřebu rozvíjet svou vnitřní spiritualitu. Vždycky to pro mě šlo ruku v ruce s respektem k životu jako celku. Pro mě jsou dobrý příklad včely, které máme na farní zahradě. Mým cílem není ždímat je o med. Spíš jim chci dát prostor se uhnízdit, usídlit a nechat věci dít se přirozeně. Environmentalistiku jsem pak začala studovat, abych pochopila praktické souvislosti. Úcta k životu jako takovému pro mě znamená žít víru. 

Nacházíte pro svůj postoj pochopení ve Vašem okolí? 

V rámci církví obecně hodně záleží na výkladu. Pro někoho je člověk korunou stvoření a bylo mu vše svěřeno k tomu, aby panoval, aby vše užíval. Úhel pohledu, ze kterého se dívám já, je spíš ojedinělý, ale určité nitky, třeba jako úvahy o tom, zda mají zvířata duši a podle toho by s nimi mělo být zacházeno, jsou rozhodně v dějinách teologie přítomné. V zahraničí se těmto tématům věnují hodně, i já jsem se rozhodla, že se v rámci své doktorské práce budu věnovat ochraně práv zvířat z pohledu křesťanství. Myslím, že třeba postní doba by přímo vyzývala k otevření debaty, jak využíváme zvířata, ale zatím se u nás vůbec nevede, je to okrajové téma. I u nás ale vím o lidech napříč církvemi, kteří se ekologickými otázkami zabývají. Třeba vyvíjí aktivity v rámci oslav Dne země nebo navazují na papežovu encykliku Laudato si‘ (pozn. red.: text, v němž papež František kritizuje konzumerismus, nezodpovědný rozvoj a vyzývá k rychlé a jednotné akci s cílem zastavit ničení životního prostředí). 

Jaké dopady mohou mít právě výroky papeže Františka navazující na koncept tzv. dobrovolné skromnosti nebo vyjádření, že nakupování není nikdy čistě jen ekonomický úkon, ale morální akt?

Přijde mi důležité, že to říká. Někomu může konečně dojít naléhavost situace. Obávám se ale, že pro ty, kteří situaci takto vidí, to není nic nového, a pro spoustu věřících je ústřední jiné téma, a to vlastní spása.

Kudy tedy vidíte, že vede cesta, aby se celkový přístup k ochraně planety dramaticky změnil?

Mám bohužel pocit, že se to stane ve chvíli, kdy už nastanou velké změny. Třeba až bude opravdu velký nedostatek vody, tak si lidé možná přestanou pořizovat bazény a napouštět je. Na vlastní kůži totiž většina z nás sucho zatím nijak nepociťuje. I když u nás na Moravě změnu klimatu začínáme opravdu citelně vnímat. Varovné prsty jsou vztyčené už dlouho, já ekologická témata sleduji dobrých třicet let, ale zdá se mi, že se za tu dobu v našem přístupu nic nezměnilo. Planeta prostě potřebuje, abychom své nároky umenšili. Abychom si například místo deseti triček koupili dvě. 

Ovšem ve chvíli, kdy už pocítíme velké změny v každodenním fungování, půjde o změny s dominovým efektem a dramatickým dopadem.

Ano, to už budeme jen zmírňovat následky v krizové situaci. Myslím si, že ale málokdo sám sebe dobrovolně uskromní. Těžko se odolává svodům, když vidíte, že se okolí nesnaží. Proč se máte snažit vy? V tomto ohledu si myslím, že změnu myšlení vyvolá opravdu až tlak okolností.

Tady už se dotýkáme tématu envirožalu. Kde vidíte naději Vy?

Fascinuje mě schopnost, s jakou se příroda dokáže obnovit. Není jisté, že to lze průkazně potvrdit, ale mluví se třeba o tom, jaký vliv mělo utlumení různých činností v souvislosti s pandemií, jíž poslední dva roky čelíme. Existuje třeba teorie, že se v některých oblastech díky tomu trochu ozdravilo klima, víc pršelo, bylo chladněji. Naději mi dává i zkušenost, že když musíme, tak jako společnost jsme schopni reagovat docela jednotně. Envirožal je podle mě možné překonávat jen aktivitou. Změnit něco ve svém okolí, ve svém životě. a myslím, že to platí v životě celkově. Je to jeden ze způsobů, jak naložit se stresem a s úzkostí, když se kolem nás něco závažného děje. 

Setkala jsem se i s postojem, že je možné přijmout, že náš druh se na změny nebude schopen adaptovat, ale že život jako takový bude pokračovat. Je pro Vás taková představa přijatelná?

Mě to určitě uklidňuje. Vnímám to tak, že nejsme středobodem vesmíru. Chci dělat maximum, k něčemu vést své děti. Ale to, že můj život skončí, že život mých dětí skončí, beru jako zcela přirozenou věc. Nejvíc mi to došlo ve chvíli, kdy jsem sama byla konfrontovaná se smrtí a unikla jsem se svým tehdy ještě nenarozeným synem jen o vlásek z ošklivé autonehody. Uvědomila jsem si plně, že život někde skončí a že může skončit docela nečekaně. Potkávám se s lidmi, kteří jsou třeba terminálně nemocní. To má vliv i do praktického života. Představa, že tu nebudeme, je smutná, protože život je krásný a pestrý. A také je otázka, nakolik si to jako lidstvo zasloužíme. Čtu teď úžasně optimistickou knihu Lidstvo (pozn. red.: autor – Rutger Bregman). Hlavní myšlenka je postavená na tom, že naše lidství je založené na spolupráci a že to dobré v nás nakonec vždy převládne. Když se vrátím obloukem k začátku, nežiji ve strachu, věřím, přes to všechno, co se teď ve světě děje, s potenciální hrozbou jaderné války ve vzduchu, že láska a dobro zvítězí.

Na svém FB profilu máte heslo, které zní: „Život je krátký. Porušuj pravidla.“ Která pravidla jste „porušila“ na vlastní cestě životem, co tím máte přesně na mysli?

Má to být trochu provokativní. Ten citát není celý, já jsem si ho půjčila jen část, protože mě oslovila. Nevyzývám tím k porušování konceptů, které fungují. Třeba kdybychom všichni dodržovali desatero, bylo by na světě líp. Vnímám to jako cestu, jak nezůstávat v pohodlnosti, odbočit ze zajetých kolejí. Porušování pravidel pro mě znamená nebát se být sám sebou, hledat, kdo opravdu jsem, a nebát se to projevit. Současně v tom cítím potřebu zrcadlit zodpovědnost vůči svobodě, kterou máme a kterou objevení sebe sama přináší.

Často popisujete, že jste vyslyšela určité volání k tomu stát se farářkou. Popisujete, že to pro Vás byla cesta skrze poznávání sebe sama, a dodáváte, aby se lidé nebáli po těchto (po)voláních pátrat v sobě samých. Myslíte, že každý máme svou takto skvěle padnoucí roli, jako když dobře zapadne kolečko do běhu světa a vesmíru?

V téhle souvislosti mi přijde důležité podívat se na to z toho hlediska, že čas, který máme, je nesmírně cenný a není ho zase tak moc. Takže je na každém z nás, abychom si zhodnotili, jakou má pro nás život cenu. Od toho se odvíjí, jestli chceme hledat své „pravé“ místo, nebo se tak trochu schovat a prožít nebo přežít život v závětří. Asi to souvisí i s nějakým naším vnitřním ohněm, puzením k činnosti a vnitřním nastavením. Jestli cítíme nutkání působit na svět okolo a dělat ho lepším, nebo jestli naopak potřebujeme, aby bylo o nás pečováno. Věřím ale, že má smysl ptát se, zda jsme v tom, co žijeme, spokojení, šťastní. Jestli třeba i pracovní život naplňujeme tím, co nám dává smysl.

Co přesně obnáší Vaše, jak Vy to nazýváte, služba v rámci role farářky?

Má to tři roviny: učitelskou, pastýřskou a terapeutickou. Učitelství spočívá ve výkladu textů a zvěstování evangelia, pastýřská role znamená doprovázení během důležitých životních událostí, jako jsou třeba křest, svatba, poslední rozloučení, a rovina terapeutická obnáší naslouchání v čemkoli, s čím za mnou kdo přijde. Jsou to vztahové otázky, práce, tíživé životní situace. Nejsem ale vyškolená jako terapeut. To hlavní, co lidem mohu dát, je čas, naslouchání a to, že nikoho nehodnotím. Nemám patent na rozum, nikomu neříkám, co má dělat, že je například něco psáno v Písmu. Mohu říct svůj názor, pokud o něj daný člověk stojí, ale ta hlavní síla spočívá v naslouchání. Většina věcí je natolik citlivá a nečernobílá, že nemohu za nikoho rozhodovat. Také nechci s věřícími manipulovat a pěstovat strach z Boha.

Jakou roli v tom, co děláte, hraje to, že žijete běžný všední život. Máte děti, zažila jste rozpad manželství, pěstujete rozličné zájmy…

Tím, že v jejich očích žiji normální život, a já ho žiji, tak jsem pro lidi srozumitelnější. Církve u nás mají nálepku podivnosti, u kněží spousta lidí neví, co si má myslet, nechápou, jak žijí. Já nic neodděluji – tohle je posvátné, tohle je profánní. Vedu běžný život mámy, mámy samoživitelky, která se snaží starat o děti, zvládat svou práci a najít si taky čas na sebe. Sice jsem farářka, ale jsem normální.

To by se skvěle vyjímalo v titulku!

Jen parafrázuji, co slýchám a vnímám, že jsem lidem díky tomu všemu blíž.

V určitém věku se děti začnou ptát na otázky o smyslu existence, o smrti, o tom, co nás po ní čeká. Jak vést s dětmi tuto debatu tak, aby odpovídala na jejich otázky a byla současně otevřená, aby si mohly nacházet svou vlastní cestu?

Podle mě děti umí přijímat konečnost velmi přirozeně a přijde mi užitečné jim to vysvětlovat na praktických příkladech v přírodě. Vždycky to bude odrážet to, čemu věříte vy. Děti si leccos samy přeberou a nějak to v nich uzraje. Nedávno mi syn řekl: „Ty jsi naše posvátná máma.“ A to mi přišlo hrozně hezké. Bylo na tom vidět, že si uvědomuje jedinečnost toho vztahu. Že máma je jen jedna, žádnou jinou mámu mít nebudou a tím pádem mě označil za posvátnou. Když se vrátím k tomu, na co jste se ale ptala, tak mně přijde ještě zajímavé se naopak pozorností točit k tomu, čemu věří oni, co si oni o těchto věcech myslí. Je to často obohacující a mnohem méně komplikované než naše představy. K víře děti nějak speciálně nevedu, spíše se snažím, aby si uvědomovaly nesamozřejmost života a toho, co mají. Nevštěpuji jim teologické zásady. Věřím, že děti stejně nejvíc nasají z toho, co vidí kolem sebe. Třeba z toho, jak se chovám k lidem. 

Jak žít a kde čerpat radost v těžkých časech?

Cestou na rozhovor jsem o tom zrovna přemýšlela, že mi dodává klid, když se snažím udržet věci, tak jako dosud, určitý režim. A snažit se prožívat dny naplno, pomáhat, být aktivní směrem ke světu, třeba i po troškách, na co stačím. Podle mě být nějak platný a získávat zpětnou vazbu dává času a věcem nějaký smysl. Nemyslím, že bychom od sebe měli odhánět strach, ale aktivita, být tady i pro druhé, ho podle mě pomáhá zmírňovat.
 

A co Vám ještě dělá v běžném životě radost?

Hrozně ráda si sednu do kavárny na dobré kafe. Nebo si v klidu vychutnám dobré jídlo, to s dětmi není vůbec samozřejmost. Číst si. Chodím se otužovat, celoročně se koupu v řece a po čtyřech letech praxe už tam i nějakou chvíli vydržím. Jsem moc ráda s dětmi. Stačí mi třeba je jen pozorovat. A taky se těším na jednu farní aktivitu pro ukrajinské děti, taková škola hrou. Představuji si, jak přijdou s mámami nebo babičkami, a my si na zahradě spolu dáme kávu, buchtu, a bude to pro takový závan normálnosti. Těší mě každá krásná svatba. Prostě takové momenty, které tvoří život.
 

Když navážu na dobrovolnou skromnost, o které jsme mluvily. Vidíte v jejím rámci prostor pro materiální radosti?

Určitě. V posunu od kvantity ke kvalitě. Radši si kupovat kvalitně, sice dražší věci, ale mnohem méně často, než jsme zvyklí. A to se týká všeho, oblečení, spotřebičů, rukodělných předmětů, které třeba umíme dobře vyrobit lokálně. Souvisí to i s tím, že ne všechno musíme vlastnit, něco se dá půjčit, sdílet. Je to mnohem víc o komunitním přemýšlení. Nikoli že bychom se měli přestěhovat všichni na vesnici, spíš o nacházení možností soužití s jinými lidmi. A obecně to vychází ze změny myšlení, že jsem něco víc, když toho mám hodně.