Ztvárňuji ženy toužící po lásce a pravdě i za cenu velkých obětí

Její energii a úžasnou jevištní prezenci jsme měli příležitost naplno pocítit, když jsme s kolegy z Nily společně navštívili inscenaci Manželská historie o vztahu švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga a jeho ženy Siri, neúspěšné herečky. Mimochodem, také výkon Davida Prachaře a hudba Emila Viklického, kterou pro představení složil, bodovaly v letošních Cenách divadelní kritiky. 

Pokud vás na divadle přitahují nelehká témata, ztvárněná však často s kapkou humoru, silné ženské postavy a propojování různých uměleckých oborů, vyrazte na některou z inscenací JEDLu! 

Divadelní spolek JEDL, ve kterém působíte, oslavil v minulém roce desetileté výročí své existence. Když se ohlédnete, z čeho máte za tu dobu největší radost, největší uspokojení?

Mám radost z toho, že v současné době můžeme dělat divadlo v takovém rozsahu, o kterém jsem dřív jen snila. Za poslední roky se naše práce několikanásobně zintenzivnila, od roku 2018 jsme měli 11 premiér. A také mám velkou radost z toho, že se podařilo najít prostor, kde můžeme inscenace pravidelně reprízovat – od letošního ledna hrajeme ve Studiu Švandova divadla. 

Jak si vybíráte námět ke scenáristickému zpracování? 

Mám ráda příběhy silných a často kontroverzních osobností, jako je např. August Strindberg (světově proslulý „nepřítel žen“) a jeho žena Siri („nedostatečná“ manželka a špatná herečka). Zajímají mě velké ženské postavy, jako je Médeia nebo k ní zcela kontrastní Marie Zahradníčková, manželka básníka Jana Zahradníčka. Mám ráda literaturu a poezii, která se dotýká hlubších, duchovních nebo takzvaně očima neviditelných vrstev v člověku – pracuji proto často s texty metafyzických básníků a prozaiků, jako je např. T. S. Eliot, Bohuslav Reynek, Jan Čep, Georges Bernanos. Teď jsem se rozhodla zpracovat osud pozoruhodné ženy, kunsthistoričky a archeoložky Růženy Vackové, která byla ve svých jedenapadesáti letech odsouzena na 22 let žaláře za podvracení republiky a další zcela smyšlené absurdity. Fascinuje mě vnitřní síla této ženy, která vytrvale odmítala amnestii a svým spoluvězeňkyním dělala přednášky z dějin umění.

Jaký typ rolí ráda ztvárňujete?

Když si dám ty svoje postavy vedle sebe a podívám se na ně, vidím ženy toužící po lásce a po pravdě i za cenu velkých obětí. Nikdy nejdou tou širší a snazší cestou. Jsou urputné, často nesnesitelně. Často se mýlí. Hodně bojují. Se sebou a většinou i se svým partnerem. Ale je mezi nimi třeba i už zmíněná Marie Zahradníčková – ta je také obrovsky silná, ale zároveň naprosto obyčejná, pokorná a schopná přijímat život i s jeho nespravedlnostmi a krutostmi s neskutečnou odevzdaností.

Ve Winternitzově vile můžeme v současné době navštívit přímo pro tento prostor vytvořené představení Míru zdar! Jak na Vás působí atmosféra této neobyčejné lokace a jak se Vám spolupracuje s Vaší dcerou, která je autorkou scénáře a hru současně režíruje?  

Ten dům je neuvěřitelně příjemný a otevřený. Stejně tak jako David a Kristina Cysařovi, kteří ho dávají k dispozici. Představení je o jejich rodině, především o úžasné Jenny Winternitzové. S dcerou Kristýnou se mi pracovalo výborně, už jsme spolu vytvářely scénář k jiné inscenaci, tohle byla poprvé i její samostatná divadelní režie. Velmi si rozumíme a pro mě je to radost. Byla jsem překvapená, jakou klidnou sílu a stabilitu v sobě při režii má. 

Na jevišti často ztvárňujete postavy ve složitých životních situacích, předvádíte vypjaté emoce. Kde hledáte klid, jak relaxujete?

Nejlepší relaxace je pro mě chození v přírodě a plavání, ideálně taky v přírodě, i když ani bazénem nepohrdnu. Hodně mi pomáhá, když můžu na pár dní odjet z Prahy na naši chalupu, zatopit si v kamnech, ráno dlouho popíjet čaj na sluncem zalitém zápraží, jen tak koukat na stromy a kostelní věž na stráni před naším domem a poslouchat slepice a kachny od sousedů.

Kostýmy výtvarnice Petry Vlachynské hrají ve Vašich inscenacích významnou roli. Užíváte si jejich nošení? Jaký je Váš vztah k módě? 

Výrazných kostýmů a častých převleků si v divadle užívám hodně a ráda, proto v civilu volím spíš jednoduché a pohodlné věci. Na oblečení pro společenskou událost si ale ráda dám záležet, je pro mě důležité, abych se cítila dobře a věděla, že mi to sluší. V divadle musím mnohdy svoje názory na to, v čem vypadám nebo nevypadám dobře, potlačit, protože o to tam nejde, kostým má vypovídací hodnotu o postavě, ne o mně. A je pravda, že Petra Vlachynská mě svými výraznými kreacemi nešetří.