Jak na to s miminkem i školáčkem. Malá úvaha k podnikání

Prvních pět let svého podnikání jsem bez přestávky byla v jiném stavu, či s miminkem v náručí. Posledních pět let jsem mámou předškoláka a malého školáka. Medě je dnes devět, Barnabáškovi šest. Když byly děti malé, často se mne lidé ptali, zda to zvládám, jak to zvládám ... a proč vlastně? V té době společností rezonovalo téma rozjezdů podnikání na mateřské dovolené a o černobílé postoje, samozvané kouče a rychlá řešení nebyla nouze. A já z nich byla často na rozpacích. Ekonomika byla na vzestupu, pandemii nikdo nečekal a podnikání bylo (a dodnes často je) prezentováno, jako něco, co je dostupné a nabízí úspěch všem. Chyběla mi tehdy důležitá poznámka pod čarou, že ale rozhodně není pro každého. A že bezvýhradná podpora okolí, něco málo do začátku v bance a třeba i chůvička či ochotná babička budou do rozjezdu rodinného podnikání potřeba. 

V roce 2015 jsem proto napsala text, který shrnoval můj osobní příběh a pár tipů, jak mateřství s podnikáním kloubit, pokud je podnikání naším snem nebo jsme s ním - jako v mém případě - začali ještě před mateřstvím. Jak na to, chceme-li,  aby z našeho počínání vzešlo něco hmatatelného, na čem bude možné dál stavět a co nás bude dlouhodobě naplňovat. Jak si z něj neudělat nenáviděnou řeholi a nepřipravit se o to, co opravdu dělat chceme. Text tehdy vzbudil spoustu krásných reakcí a nejčtenějším článkem našeho blogu zůstal dodnes. I proto se k němu po několika letech vracím, abych jej aktualizovala a doplnila o zkušenosti posledních pár let. Ač se doba hodně změnila, mé postoje zůstaly stejné. Máte-li chuť, zde jsou.

Sebevědomí a prolejzačky

Mateřství je často pořádná rána pro naše pracovní sebevědomí. Drobnohled okolí a mainstreamové názory diktují intenzivní péči o dítě skoro do tří let a pracující mámy jsou často terčem kritiky. To je něco, co na západ od našich hranic prakticky neznají a nechápou to často ani naše vlastní mámy, které se do centrálně plánované socialistické práce často vracely brzy. Nejsem příznivce jesliček a separace dítěte, jen si myslím, že má každá žena právo zvolit si vlastní cestu a způsob, jak v rodině funguje. Zaujmout tento postoj vyžaduje sebevědomí, což je ostatně jeden z předpokladů podnikání. Není to vždy jednoduché a i já jsem se musela učit si za svou osobní volbou stát. Přísluší mi někomu radit, jak to má dělat on? Vůbec ne. Otázky mateřství jsou tak osobní, tak jedinečné, že jediné, co mohu sdílet, je, jak to dělám já, respektive jak to děláme my, co bych třeba udělala jinak a co zpětně dává smysl.

Moje první rada tak zní, aby si každý uhájil své právo zařídit si život po svém. Poradní hlasy, podpora a dobré nápady jsou vítány, ale lamentování, srovnávání a hodnocení nikoli. Chce to činit i nepopulární rozhodnutí při zachování kvalitního spánku, což se v podnikání také velmi hodí. Stejně jako chuť jít do nějakého toho rizika. Znáte to, když je Vaše batole nahoře na té prolézačce pro mnohem větší děti? Nespadne do chvíle, než na něj někdo křikne: „pozor, spadneš!“ A podobně to funguje i při budování firmy.

Kdy začít a jak je to s nárazníkem

Než jsem se pustila do podnikání, pracovala jsem v mezinárodní korporaci, kde jsem si našla i muže, což tak bývá, když jste někde od nevidím do nevidím. Ale toto byla láska na první pohled. Ve třiceti jsem se šťastná vdávala a miminko bylo aktivně chtěno, ale nepřicházelo. S velkým respektem jsem sledovala kolegyně, které se vracely po roce mateřské do práce na zkrácený úvazek a pracovaly s nižším platem často za dva. Dnes už je to jinak. Ale tehdy jsem si nedovedla sama sebe v této roli představit, i když práci jako takovou jsem měla moc ráda. O čtyři roky později jsem tedy dostala nápad, že když už jsem dost upracovaná a stále bezdětná, nebylo by špatné rozjet podnikání a pak, kdyby třeba ty děti přišly, bych se už nikam nevracela a žádného šéfa bych neměla. Muž odešel na volnou nohu o dva roky dříve, takže jsem měla i jeho podporu. Když jsem pak založila Nilu, šoupla jsem do ní všechny své úspory a naše celkové příjmy se rapidně propadly. To asi skoro každý, kdo začal podnikat, zná. Tento stav trvá dodnes, ale naštěstí nám to nějak nevadí. Svobodou bych to nenazvala, ale jistá flexibilita je k nezaplacení a kdo ji zakusil, těžko mění zpět. To je asi hlavní plus, proč bych maminkám podnikání či práci na volné noze doporučila. Nemít fixní pracovní dobu či neefektivní kolegy v týmu, kvůli kterým nemůžete jít včas domů, je obrovská výhoda. Podnikání se z dlouhodobého hlediska s mateřstvím často kloubí lépe než zaměstnání. V určitých obdobích to však neplatí, zejména když ne vše postupuje tak, jak si přejete, nebo naopak postupuje až příliš dobře či rychle. Já osobně chvíle, kdy jde všechno dle plánu, v Nile často nezažívám.

Mínusem mohou být právě ty zmíněné finance. Když si teď odmyslíme profese na volné noze a podíváme se na budování byznysu (ve smyslu nové značky, výrobku či e-shopu), málokomu se podaří rozjet to hned tak, aby dosáhl stejných měsíčních příjmů (teď nemám na mysli výnosy podnikání, ale to, co si reálně můžete sama sobě poslat na účet a utratit za zmrzlinu), jako by býval mohl mít v zaměstnání od prvního dne. Nepříliš známou pravdou je, že málokomu se vůbec napoprvé podaří to rozjet. Podnikání je dřina a riziko; např. podle statistik z USA přibližně 40% projektů zahyne během prvního roku, 8 z 10 projektů pak zaniká v prvních pěti letech, dalších 80% z těch, které přežily prvních pět let, zaniká v následujících pěti letech. Nemusí to být zjevné, neboť vidíme jen ty úspěšné, kteří přežijí. Důvody jsem popisovala v samostatných textech zde a zde, ale nejčastějším je ten, že někdo začne podnikat, protože něco umí nebo ho něco baví (například péct skvělé koláče), místo aby uměl, mohl a chtěl budovat firmu (Nejkoláče s.r.o.), což jsou dvě zcela odlišné věci. To jsem si ani já na záčatku plně neuvědomila. Přestože existuje spousta příruček, jak si svůj nápad rychle a levně otestovat, já osobně vidím, že v reálu to většina z nás podcení! A tedy zpět k financím a rizikům. Myslím si, že taková „nárazníková“ částka, kterou by člověk měl mít bokem (tj. neměl by ji investovat do podnikání) pro případ, že to půjde pomaleji, by se měla pohybovat v ekvivalentu alespoň jednoho ročního platu, který pokryje alespoň jedny roční výdaje. Málokdo může začít tak, že vše prodá, nastěhuje se do garáže, kousne do jablka a vymyslí Apple. Kam bychom dali ty děti, co tak rychle rostou, že?

Šátky, hormony a excelové tabulky

To ale předbíhám vlastní příběh. Roční plat jsem samozřejmě našetřený neměla. Riziko, do kterého jsem šla, bylo z dnešního pohledu docela vysoké, rozhodnutí začít podnikat ještě před založením rodiny však zpětně hodnotím jako velmi dobré. Minimálně jsem se o mnohém rozhodovala ještě v plné síle, neovlivněná tou změnou, co mě čekala. Otěhotněla jsem slavnostně poté, co nám bylo řečeno, že žádné děti mít nemůžeme, a cca půl roku poté, co jsme Nilu spustili a průběžně přiživovali druhou a třetí prací na volné noze. To mi dalo další nárazník devíti měsíců těhotenství na práci, a leccos jsem tak stihla dokončit, konkrétně spuštění e-shopu a první Vánoční sezónu, neboť Meda je lednová. Jsme s mužem zastánci takového toho nošení v šátku, takže jsme Medu prvních devět měsíců doslova na rukou nosili, kojila jsem na písknutí a ničemu jinému se moc nevěnovali. Bylo to krásné období. Pro Nilu to však znamenalo stagnaci. Hlídání jsem měla nepravidelně, v rozsahu dvou hodin denně, v rámci čehož jsem se snažila to nějak podržet, zbytek po nocích. Dělala jsem chyby. Nedostatek spánku a hlava v pejru není optimální pro nějaké strategické plánování. Když něco nefungovalo, odkládala jsem řešení, stejně jako jsem nedostatečně rychle reagovala na to, co fungovalo dobře. Jakkoli pro náš vztah s Medou to bylo zásadní a myslím si, že z toho doteď čerpáme, bylo jasné, že musím hlídání navýšit a nějakým způsobem se denně alespoň na pár hodin mentálně odstřihnout. Zpětně si myslím, že na období nejméně prvního půlroku po narození je v podnikání nutné si za sebe najít náhradníka, který to podle Vašich instrukcí povede dál. Nakonec, může to Váš podnik i skvěle nakopnout! Pokud můžete začátek podnikání odložit na dobu, kdy miminko můžete alespoň na pár hodin denně někomu svěřit, tak je to myslím dobrý nápad. Budování primární vazby s dítětem je podle mne důležitá investice do společné budoucnosti, která se s podnikáním kvalitně skloubit nedá.

Chůvička či babička, aneb pracuje se ve dne

Přečetla jsem v těhotenství pár knížek a dospěla k osobnímu přesvědčení (které nikomu nevnucuji), že děti do tří let vlastně nepatří do kolektivu dalších dětí, potřebují ke spokojenosti jednu stabilní dospělou osobu, která se jim plně věnuje. Samozřejmě převažující názor v Čechách je ten, že to musí být maminka. Tuto možnost jsem neměla, rozjeté podnikání nezavřete jen tak ze dne na den a hlavně, to je asi důležitější, tak jsem to ani nechtěla, ani necítila. Už v období mezi šestým a osmým měsícem Medy jsem měla pocit, že je hlavní, když má někdo čas jen na ni, neutíká pohledem k počítači ve snaze něco rychle udělat, šulí vše a všechny kolem sebe, aby se to „nějak dalo“, jako to bylo u mne. Indoktrinovaná okolím jsem hodně řešila, co dál, a zpytovala svědomí, až jsem s podporou muže zvedla telefon a zvýšila naší chůvičce úvazek na 6 hodin denně, a to nikoli u nás, což nefungovalo, ale u ní doma. To Nilu doslova zachránilo, spolu samozřejmě s mým mužem, který se denně Medě věnoval minimálně tři hodiny v kuse a jeho role a odpovědnosti v Nile rostly. Šest hodin denně pro mě bylo opravdu minimum, abych dokázala něco smysluplně rozvíjet. Po chvíli začne každé podnikání bobtnat pod rukama a úkolů, starostí i radostí přibývá a jen přibývá v míře, kterou si člověk dopředu nepředstaví. Samozřejmě ne každý si může v takovém rozsahu hlídání dovolit, nebo nechce. Já bych to však bez toho nezvládla a všemi deseti podporuji jakýkoli nápad, že by stát platil rodičovskou dovolenou babičkám, či na chůvy přispíval (myslím, že by se to státu mnohonásobně vrátilo). Přijde mi, že z nedostatku těchto možností se někdy maminky snaží podnikat ve dvou. A to má svá velká úskalí. Můj starší text na toto téma si můžete přečíst zde. 

Co když se to nějak rozjíždí nebo naopak hapruje

Jedna věc v podnikání platí – jak musíme být připraveni na neúspěch, stejně bychom měli počítat s úspěchem. V našem projektu se za šťastný krok a rozhodnutí dá asi považovat otevření kamenné prodejny. Provozovat e-shop byl urputný boj, ale od doby, co jsme v roce 2014 vyšli „na ulici“, zákazníci mnohem lépe pochopili, o co nám jde a co se snažíme dělat. Jako máma jsem tak spadla až na třetí místo v množství stráveného času s Medou. Jenže nebuďte v obchodě, kavárně, či jakémkoli jiném provozu, který začíná, to můžete rovnou skončit. Když se začne dařit, může toho být na přechodnou dobu příliš. Realita předběhne vaši rychlost a je klíčové nestát dobře nastartovanému podniku v cestě (četla jsem, že nejdůležitějším úkolem začínajícího podnikatele je právě to, připravit sebe sama a svůj podnik na růst). Nápadně podobné to je, i když se nedaří, jak jste chtěli, a Vám nezbývám než pracovat ještě řádově víc, aby se to změnilo. Jak to zvládnout s batoletem v patách? Zní to snad jako trapné podnikatelské self-help klišé, ale je podle mě nezbytná vize (dobře definovaný cíl) a neúnavné nadšení pro hledání cest, jak se k cíli dostat. Předpokladem, který je pro podnikající maminky důležitější, než pro jiné, je pak zdraví a dobrá kondice (včetně psychické), a to Vaše i Vaší ratolesti. Fyzické zdraví si samozřejmě koupit nelze, ale jsou věci, které ovlivnit můžeme. Nejsem v tomto směru žádný guru a sama mám děsné mezery (třeba dost piju víno a málo cvičím), ale snažím se myslet na sebe a na svou rodinu a dělat informovaná rozhodnutí. Prošla jsem v kritický moment klasickou terapií a na rozdíl od komerčních „život-měnících“ kurzů na to nedám dopustit. Tam jsem se například naučila uchránit si spánek i za cenu občasného hlídání přes noc. Když si nevím rady v podnikání, snažím se oslovit toho, kdo prošel podobnou cestou, nebo by pro mě konkrétní odpověď mohl mít. Moudří lidé vám často rádi poradí jen tak a čím dál více si ověřuji pravidlo, že ti nejvytíženější lidé mají nejmenší problém si na vás udělat čas. Nevěřím v bezpracná rychlořešení. Myslím, že je nezbytné si rozjezd podnikání odpracovat. A věřím, že to jde i s dítětem po boku, jen to chce lepší plánování, budování zázemí a větší pevnost přesvědčení, že to půjde a že za to náš podnik stojí. Učím se nebát říct si o pomoc. A to i u zcela praktických věcí.