Letní lekce aneb co mě naučilo posledních pár týdnů

Když jsem se prvního ledna 2020 probudila na mém milovaném Lanzarote, sepsala jsem si předsevzetí a přání pro letošní rok. Pamatuji se, že jsem v nich měla docela jasno. Možná, že to bylo tím magickým číslem, možná tím magickým místem. Psát, cvičit, randit a tak dál. Ale hlavně psát. Když pak na jaře přišla krize, první, co mě napadlo, bylo, že nic z toho již neplatí. Že namísto sundávání nohy z plynu a realizace osobních snů musím být zas chvíli Amazonka. Zachránit NILU, bojovat a plavat proti proudu, neb nebylo jasné, jak černý ten pandemický scénář vlastně může být. 

Zkraje léta jsem se ke svým předsevzetím vrátila. S obavou, co z nich zbylo či může zbýt. A protože věřím, že nezáleží na tom, jak dlouho a krkolomně si sen plníme, hlavně když si ho plníme, rozhodla jsem se pár věcí vyzkoušet. Ráda bych je dnes s Vámi sdílela. Mé tipy na to, jak zpomalit, udržet kurz a hledat sílu a inspiraci i v trochu nejistých časech, jsou velmi osobní. Píšu je bez nároku na nějakou univerzální platnost. Ale o to více od srdce. 

Je mojí rolí v NILE, jako vypravěče našeho příběhu i strážce hodnot našich produktů, že den za dnem komunikuji. Směrem k Vám, směrem k týmu, směrem k médiím. Dělám to již roky a zvykla jsem si na tento nekončící koloběh. Je to práce, kterou mám velice ráda. Příprava textů, fotografie, videa, sledování a hodnocení. Co zaujalo, koho, jak moc a proč. Co chcete slyšet, co naopak chceme říci my, a hlavně, zda se to někde protíná. Jsem nesmírně ráda, že na to nejsem sama. Velmi dlouho jsem tuto práci dělala se značně setřenou hranicí mezi osobním a firemním (jak my říkáme „Nilím“) prostorem. To asi každý, kdo buduje nějakou značku, dobře zná. Když nás práce baví, není to vlastně ani práce. Čas ubíhá, z procházky je běh, z běhu maraton a nakonec maratony dva. Měla jsem pocit, že díky tomu, jak inspirující jsou příběhy našich produktů i lidí, co za nimi stojí, bude i moje inspirace bezedná.

Když i přesto studna inspirace začala vysychat, musela jsem se naučit ji průběžně plnit. Zjistila jsem, že získat nové nápady a elán vyžaduje velké množství disciplíny a kopec sebelásky navrch. Inspirace nechodí na zavolání, hledá si nás sama. A když už dorazí, měl by ji člověk umět (za)chytit, jinak hrozí, že půjde o dům dál. Hodně času jsem proto v létě strávila přemítáním o tom, jak vlastně zajistit, aby ona tvůrčí jiskra zaklepala na dveře. A jak na své straně přijímače zůstat na příjmu. Věřím, že funguje jediné: dopřát si prostor a čas. Na odpojení, na ponoření se do hloubky. Nejdřív málo, potom více a nakonec i tam, kde je na nás běžně voda již hodně studená. A chodit tam pravidelně. Co to v praxi znamená? 

Jako první krok jsem si vytvořila čas několika hodin týdně. Říkám mu „čtecák“. Je to označení, které jsem slýchala od své sestry, knižní redaktorky, která mívala tzv. čtecí dny. Málokdy však mám k dispozici celý den. Většinou v kuse zvládnu několik hodin. V přípravě průběžně shromažďuji vše, co mne zaujme. Ať už k nějakému konkrétnímu tématu, či jen tak. Tahám knihy z knihovny, rozbaluji časopisy, co mi mezitím přišly, vracím se k poznámkám. Někdy přečtu půl knihy, jindy prostě jen listuji tak dlouho, než mne něco napadne a chytím nit. Někdy si sestavím nějakou koláž, jindy seznam otázek či krátký text. A jindy se vydám ven. Ale nenechám se rušit, považuji to za práci a na konci mám ráda nějaký, jakýkoli, ať už použitelný či nepoužitelný výsledek. Zjistila jsem, že mi toto „inspirační cvičení“ zkrátka svědčí. Nově se proto snažím jít inspiraci naproti, alespoň krátce, každý den. Rychlou procházkou, nesmělým během v parku nebo pár tempy na bazéňe Hloubětín. Kde je čistá hlava, může se něco urodit. A navíc, není vůbec špatné plnit si dvě předsevzetí v jednom. 

Překvapil mě i náš podcast. Nezlobte se, že to takto otevřeně říkám, ale když jsme s ním začínali, viděla jsem v něm trochu přítěž. Příprava, produkce, tréma, únava. Jsem v práci obezřetná u věcí, co se nedají úplně rychle delegovat, případně flexibilně předat dál. A hlavně, v mých předsevzetích a plánech nic o podcastu nebylo. Chci více psát, ne moderovat. To stále platí. Ale stejně. Nemohla jsem se více mýlit. Od prvního rozhovoru z něj nesmírně čerpám. Je to jiné, než jen poslouchat. V rámci přípravy se spoustu věcí dozvím a každý host mě posouvá a inspiruje k osobní změně.  Byť třeba i malé. Není to tím, že bych se jen tak nadchla pro cokoli. Mám to spíš naopak. Ale asi zatím vždy nějak intuitivně vím, koho si pozvat a v jaký moment a co se potřebuji naučit. Pochopila jsem, že má-li to fungovat i pro Vás, musím to hlavně dělat s radostí. Věřím totiž, že máme-li vydávat, musíme hlavně (kvalitně a trpělivě) přijímat.

Přitom jsem mimoděk zjistila, že i přes tyto své nové aktivity překvapivě nikomu v práci příliš nechybím. A to mě přivádí k dalšímu bodu. E-mailovou aplikaci nemám v telefonu již dávno. Tento krok byl snadný a nikdy jsem nebyla v pokušení brát jej zpět. Přes léto jsem pokročila o kousek dál. Počítač se snažím odkládat v pravidelnou hodinu a e-mailovou aplikaci si při práci, je-li to jen trochu možné, vypínám. Slyšela jsem, že jakékoli vytržení e-mailovou notifikací znamená, že se člověk dlouho dostává zpátky do tempa čehokoli, na čem pracoval. Přeruší Vaši myšlenku a sebere Vám mnohem více, než se zdá. Leda by to byl e-mail o výhře v loterii. Ale ruku na srdce, častěji je to banálnější zpráva. Proto vědomě alokuji konkrétní hodiny na vyřizování e-mailové pošty. Jednou ráno, jednou po poledni a naposled v podvečer. A odtud byl již jen krůček k tomu zbavit se posledního nenasytného žrouta času. 

Výzkumy praví, a mnozí jsme to asi zakusili, že sociální sítě jsou návyková záležitost. U mě se návyk projevoval ne až tak konzumací obsahu, jako spíše velmi pečlivým sledováním, zda se Nilí obsah líbí. Souvisí to asi trochu s mou povahou. Odpovídání na komentáře a dotazy téměř v reálném čase mi přišlo jako součást slušného vychování. Hýčkání si komunity. A ano, je to důležité. Když jsem si navíc na Instagramu založila vlastní profil, velmi jsem si vážila přímé komunikační linky k lidem, které zajímá to, jak NILA vzniká, že mohu něco doporučit nebo sdílet, co mě baví. Věděla jsem, že má sdělení jsou často zrychlená a povrchní, ale nálož srdíček to vždy pofoukala. Na tom je Instagram založen a má to tak být. Podle toho, co sdílíme a jak interagujeme, nabízí nám to, co nás těší. A my se cítíme jako "doma". Tedy dokud nesklouzene k masochistickému prohlížení krásných profilů v moment, kdy je nám smutno a chceme si ještě více ublížit. Naše pozornost na sociálních sítích je často na úkor hlubší práce či kvalitního odpočinku. Usínání, vstávání, komunikace, pozornosti. A dovolím si říct, že je to často vážnější, než si myslíme. Zvlášť máme-li vždy po ruce chytrý telefon. 

I proto jsem v průběhu léta svou komunikaci zvolnila a nakonec se rozhodla pro zásadnější řez a delší pauzu. Nikoli proto, abych se Vám vzdálila, ale ve prospěch tvorby něčeho s větší přidanou hodnotou pro Vás a prací se sociálními sítěmi způsobem, které si nenárokují tolik z našeho času a emocí. Dnes již nemám aplikaci Facebooku a Instagramu v telefonu. Vše v NILE nově spravujeme týmově z počítače. Mnohem více koncentrovaného času věnujeme našemu newsletteru, blogu a podcastu. A to se mi líbí. Účty, které sledovat chci, sleduji nadále a ráda. Ovšem ve vyhrazeném čase, na počítači, s větším rozmyslem a plánovaně. 

To mě přivádí k závěrečné úvaze. Je variantou zbavit se „chytrého“ telefonu jako něčeho, kde si krátíme čas, skrolujeme a brouzdáme? Co nám možná hodně přináší, ale často o mnoho více bere?  Myslím si, že ano, a zjistila jsem (na Googlu), že nejsem sama. Je offline nová černá? Uvidíme, nechte mne to vyzkoušet. Do konce roku 2020 zbývá 135 dní. A ničí předsevzetí tak nejsou ztracena.