Na společné cestě: v životě i v podnikání

Plaveme v hlubokých vodách. Barnabášek má čtyři měsíce, Meda si zvyká na školku a já od Vánoc práci a život žongluji, jak se dá. V NILE ladíme interní procesy, změnili jsme účetní, nabíráme nové lidi. Všude a ve všem jsou nedokonalosti. V podnikání procházíme přerodem z dětské, punkové podoby typu "co si neudělám sám, to nemám" do adolescence, kdy je potřeba vše nějak nastavit, delegovat a zautomatizovat, jinak se mi můj sen rozpadne pod rukama. Co den, to nový kopeček. Máme i spoustu radosti. Fajn zákazníci se nás stále drží, náš malý tým podává velké výkony, a my jsme za to nesmírně vděční. 

Minulé úterý. Sedíme s Pavlem v kavárně nad nájemní smlouvou pro náš druhý obchod. Jednou rukou popojíždím kočárem a druhou se snažím pozitivně updatovat Instagram. Pavel se mračí do počítače. Nájem je vysoký a navíc na 7 let bez možnosti výpovědi. Prý hledají pouze solidního nájemce. Solidní snad jsme. Najednou nás ale celkem překvapí představa, jak tu těžkou káru za sedm let stále táhneme. Ne že bychom neměli dlouhodobou vizi a sny, ale v té sedmileté smlouvě se budoucnost nějak nepříjemně přiblížila a zhmotnila. Kdo ví, co bude za sedm let? Právě žijeme ze dne na den a sedm let je zatraceně dlouhá doba! V životě i v podnikání. A platí to dvojnásob, když člověk podniká v páru. 

Vidím kolem sebe stále více projektů, jejichž zakladatelé a partneři jsou i partnery životními. Nedivím se. Tato forma podnikání má velkou tradici a nabízí mnoho výhod. Jednou z nich je trávení času s lidmi, které máte rádi, budování společného snu, pravděpodobně menší riziko, že se (v byznysu) budete podvádět. Pokud se to povede, získáváte naprostou a společnou kontrolu nad svým časem, vždy máte o čem mluvit a v ideálním případě máte i oba uspokojení ze svého životního díla. Mnoho podnikajících párů, co znám, obdivuji, protože na mě působí dojmem klidu a rozvahy a správného dělení mužsko-ženského principu. V zahraničních časopisech vidím fotografie z krásných bytů/studií, kde tito partneři v lásce i v životě sdílejí dokonale sladěný a uklizený životně–pracovní prostor a říkají věci typu "nejraději trávíme dlouhá rána kreativní hrou s naším tříletým XY". Podnikání ve dvou zkrátka může být splněným snem a zdrojem každodenní radosti a naplnění, které je umocněné právě tím, že je sdílíte s nejbližším člověkem. Ale nepopírejme realitu. Zároveň je to náročná chůze po provaze, zejména pokud podnikáte s někým, koho opravdu ztratit nechcete. Ve hře je mnoho. Kariéra obou, štěstí obou, děti, vztah samotný. 

My jsme spolu jedenáct let. S Pavlem jsme se poznali v práci, a měli jsme tak jistou výhodu znalosti stylu práce toho druhého. Do určité míry to lze označit za "klasiku", kterou kolem sebe často vidím: já (žena)  – mikromanagement, stíhačka, všechno hned teď dnes, klidně raději špatně, pokus omyl a proč něco počítat, když to "cítím", sklony k dramatizaci  vs. on (muž) -  rozvaha, analytika, výsledek správně, ovšem z důvodu mírných sklonů k prokrastinaci se nemusí dostavit, nebo ne tak rychle. Tato kombinace sama o sobě nemusí být špatná a u nás to nakonec vždy nějak zafungovalo. Předchozí pracovní zkušenost může, myslím si, stejně dobře nahradit i lecjaké situace za hranicí komfortní zóny partnerů. Ne nadarmo se říká, že mají-li se lidé rychle poznat, nejlepší je jet na trochu dobrodružnější dovolenou. Ztraťte se spolu ve slumu jihoamerického velkoměsta, někdy navečer.

Ještě vyšší meta je pak rozdílný styl práce toho druhého akceptovat a tolerovat, s laskavostí přijímat a nelámat přes koleno. To není raz dva. S každým povedeným projektem akceptuji, že to jde i jinak a že jsou prostě věci, se kterými nepohnete. Snažíme se vyhýbat vzájemnému mentoringu, který může snadno sklouznout k nadřízenosti. I tak jsme si prošli krušnými rozhovory a prudšími výměnami názorů. V rámci přípravy tohoto postu jsem si trochu početla a pomohlo mi to, minimálně v tom zjištění, že to je normální. Nehádáte se? Začněte spolu podnikat! prolíná se většinou zkušeností, na které jsem narazila.  A tak i my máme záchranný kruh: není večera abychom si tu společnou lahev neotevřeli (zdravotní hlediska stranou, ne vždy padne) a neprobrali i jiná témata. Nebýt tohoto rituálu, asi už tady NILA není. A možná tady nejsme ani "my". 

Kdybych měla říct jeden tip, jak na to, je to asi dobré a spravedlivé rozdělení rolí. Každý byznys má svou "fun" stránku, či něco, kde to jde tak nějak samo. Pak má stránky, kde to krutě skřípe. Často to při rozvoji podnikání bývá tak, že jedna věc se vyřeší a jiná se díky tomu rozvrže. Často pak je druhý partner do podnikání vtažen, protože ten první už nezvládá řídit zrychlující se kárku jinam, než do příkopu. Nejinak to bylo u nás. Dlouho jsem v sobě řešila, že Pavel by si asi NILU nevymyslel ani nevybral a přitom jen díky jeho ochotě mi pomoci, přispět finančně a pokračovat dál spolu, můžeme existovat dál a zkusit se posunout. Pokud bych měla povzbudit někoho v podobné situaci, tak si myslím, že ve výsledku je často jedno, jestli se jedná o stavbu mrakodrapu či pečení koláčků. V podnikání to často je o tom „jak“ se věci dělají, než „co“ oním podnikáním je. Určitý odstup od tématu může i hodně pomoci. Ten ale stejně časem ztratíte. Pavel se stal tak intenzivním zastáncem slow fashion, že přestal oblečení nakupovat úplně. A já říkám, "bloguj o tom, to bude bomba!" a on říká, "tohle tady děláš ty". I ve scénáři, kdy jsou v tom oba od začátku, věřím, že rozdělit si role tlustou čarou se vyplatí, informace si pravidelně předávat a nevytvářet vztah nadřízenosti a podřízenosti. Neházet po sobě před zaměstnanci pravítkem. Neméně důležité je pozorně naslouchat. To se musím hodně učit! Blízký vztah s partnerem se často projeví tím, že rychleji mluvíme, než myslíme, nemáme blok studu. A tak máme názorů mnoho a říkáme je hodně nahlas. Ideální by bylo řídit se arabským příslovím, že člověk má něco říkat jen tehdy, pokud je to lepší než mlčení (ostatně se v tom smyslu vyjádřil údajně i Pythagoras a Mahátma Ghándí, tak na tom asi něco bude). Nebo mít na paměti budhistický "checklist" "Je to pravda? Je to laskavé? Je to podstatné?" a zkrátka ubrat. Kéž by to v praxi bylo tak jednoduché! Neznám pár, který tohle v nějaké formě neřešil.

Přidejte do toho dvě děti a Váš život začne být takový jeden velký manažerský počin. Pokud sdílíte společné podnikání, budete pravděpodobně sdílet i péči o děti dílem „rovnějším“, než může být zvykem. Zkrátka vozit kočárek, když ten druhý musí něco dokončit. Uložíte děti a dáte si ještě dvě tři hodiny ve společné kanceláři. Pravidla tohoto provozu se i my snažíme nastavovat tak, aby to bylo vůči všem členům rodiny fér a přestože už vlastně moc nevíme, co spontaneita je, vidíme, že to jde. Musí to však být svobodná volba a radost obou. Přestože jsem se nejednou setkala s pozdviženým obočím nad mým podnikáním se dvěma dětmi, jsem ráda za to, kolik času mohou trávit s tátou. 

Jak si ale v tom všem ještě udělat čas na sebe? Tedy na ten vztah? Jak si ho nepoškodit každodenními starostmi, nedostat ponorkovou nemoc, překonat zklamání, která tato cesta může přinést? Na západě se kolem tohoto fenoménu postupně tvoří speciální byznys seminářů, koučů, terapií. Myslím si, že nakonec je to vše o tom, jak moc se máte rádi. Nastavit si pravidelná rande, společné cestování, být na sebe laskaví a nějaké to hlídání dětí si dopřát. To všechno nám pomáhá. Často se přistihnu, že sním o další společné cestě někam daleko od všedních starostí a těším se na ta dobrodružství. Cestování nám s Pavlem vždycky šlo a i s dětmi si to určitě sedne a v těch dětských krosnách vydrží. Mít vizi je důležité. Nejen tu pracovní, ale i tu lidskou, směřovat ke společnému cíli je to, o co ve společném podnikání jde. Čím déle to děláme, tím více však chápu, že uvažování na téma "jednou bude" a "až bude" není nic než berličkou. Každý den této cesty je cílem, za každým kopečkem je další kopeček a tak co se opravdu chci naučit je nadechnout se, otevřít oči a užívat si společný čas každý den. Nenadávat si, že se bavíme jen o práci, pokud je jí hodně. Nebavit se o ní, když jsou jiná témata. Radovat se z dětí a nebrat se moc vážně. A když to bouchne, mít po ruce tu láhev vína.