Podnikání jako životní cesta. Je určena právě Vám? Část I.

Ráda bych nakousla téma, o kterém se ke škodě věci mnoho nepíše. Podnikání není pro každého.  Vlastně si myslím, že je pro docela malou skupinu lidí. Mnoho z nás má svou vášeň či talent. Podnikání ale není vždy tím správným a už vůbec ne jediným způsobem, jak ji rozvinout a jak dosáhnout uspokojení v oblasti, kterou milujeme. Mám na mysli podnikání ve smyslu založení a vedení podniku či vlastní značky, ať už je to pekárna, výroba dětského oblečení, nový obchod, či vlastní reklamní studio. Proč mi přijde důležité o tom mluvit? Mám pocit, že se z podnikání dělá jakási meta, svatý grál a cesta otevřená všem. Je často vnímáno jako „lepší“ alternativa k zaměstnání. Určitě znáte hesla typu „Pracuj na splnění svých snů, nebo budeš pracovat na splnění snu někoho jiného“, která Vám mají dodat odvahu. Z časopisů se na nás usmívají úspěšní podnikatelé, jsou nám nabízeny workshopy, e-booky a rady, jak rychle začít. Nic proti tomu, ráda si přečtu o příbězích ostatních a upřímně fandím každému poctivému projektu. Sama workshopy pořádám a konzultace, když někdo chce, dávám. Podnikám a jsem v této roli šťastná. Čím více se však tímto tématem zabývám, tím více jsem přesvědčená, že nelze mluvit o tom, „jak začít“, bez zodpovězení otázky „zda a proč vůbec“. Podcenění této klíčové otázky totiž vede ke konci většiny podnikatelských záměrů již první rok. Tato krutá realita není na první pohled zjevná, neboť vidíme jen ty, kdo zůstávají. I já si uvědomuji, že se svým projektem zdaleka nejsem v zóně „stability“. Možná si řeknete, že to, zda začít podnikat, přece musí vědět a cítit každý sám. Je a není tomu tak. Často totiž máme zkreslenou představu o tom, co vlastně podnikatel dělá, či by dělat měl a jaký by měl být a co se musí naučit, aby uspěl. A tak někdy "hledáme jahody v zimě" a mrháme svým životem. Často by přitom stačilo uvědomit si zkraje pár věcí. 

A proto, přestože z Vašich komentářů na Facebooku vím, že Vás více zajímá, jak se od podnikatelského nápadu posunout k realizaci Vaší vize, apeluji na to, aby si každý nejdříve položil otázku, která prostě logicky předchází. Pojďme si ji zjednodušit příkladem „Miluju vaření marmelády a všichni kamarádi mi tvrdí, že dělám zdaleka nejlepší marmelády ve městě a že je prostě musím začít dělat ve velkém. Mám začít podnikat v marmeládovém byznysu? A pokud ano, co musím udělat proto, aby Nebeské marmelády s.r.o. mohly být úspěšné?“ Nebo i z jiné strany. „Když někdo sní o tom, že vybuduje módní značku pyžámek Happy Angels a doteď překládal norskou poezii, měl by se nejdříve naučit šít a navrhovat oblečení?“  

Nejdříve malá osobní odbočka. I já jsem si odžila svůj čas v korporaci, i když to byla korporace milosrdná a vstřícná k individualismu, jak už advokátní kanceláře bývají. Moje bývalá šéfová často říkala, že řídit tým právníků je jako vést na pastvu stádo koček. Každý si stejně dělá, co chce... Ale i tak jsem zažila pocity podřízenosti a nesvobody, stejně jako asi každý druhý. Mnoho z nás se chce vymanit, žít si po svém, vybudovat něco vlastního. Mnoho z nás má šéfy na nepravém místě. To nebyl můj případ, ale i tak mi trvalo deset let, než jsem se k rozhodnutí podnikat dopracovala a motivací byla spíš celková touha po jiném životním stylu. Mnoho lidí se rozhodne postavit na vlastní nohy ve fázi jakéhosi „podnikatelského záchvatu“. Prostě do toho skočí rovnýma nohama poté, co pohár jejich trpělivosti přeteče. To je samo o sobě projevem odvahy, což se v podnikání hodí. Naštěstí jsem věděla, že vést vlastní advokátní kancelář je trochu jiné kafe, než být (tehdy snad celkem obstojný) právník. A tak ačkoli mě právo vždy bavilo, nezaložila jsem v rámci svého „podnikatelského záchvatu“ advokátní kancelář, ale na první pohled trochu nelogicky nezávislý obchod. Z nějakého důvodu mě to do retailu vždy táhlo, i bez pětníku v kapse na studiích jsem věděla, kde co mají zajímavého. O realitě provozování obchodu jsem nevěděla zhola nic, ale měla jsem vizi načmáranou na ubrousku z letadla. Pak jsem si koupila knížku a přečetla si, co vlastně takový majitel nezávislého obchodu dělá a koho dalšího k jeho realizaci potřebuje. Bohužel žádný velký tým jsem si hned dovolit nemohla, tak jsem svou vizi začala zhmotňovat nejdříve předvánočním stánkem s „cestovatelskými“ doplňky do bytu, a i přes svou veskrze snobskou povahu jsem si za stánek sama stoupla. V hlavě jsem se nastavila do pozice „takto se bude chovat tvůj vlastní zaměstnanec, až ho budeš mít“ a začala se na lhostejné kolemjdoucí usmívat. Usmívala jsem se celý den a pak v noci plakala, protože si nikdo nic nekoupil. V pozici novopečeného „podnikatele“, který měl všechny ty vázy, deky a polštáře skladem ve vlastním bytě, jsem si ráno řekla „no tak tam musíš jít zas, zkus to naaranžovat jinak, trochu uprav ceny a možná se usmívej trochu jinak“. A tak mi tehdy na bojišti došlo to, co jsem si následně mnohokrát ověřila i v chytrých knihách přečetla a co chci tímto postem předat. 

Každý byznys potřebuje tři persony: vizionáře, manažera a technika (toto rozdělení čerpám z knihy Micheala Gerbera "E-Myth: Revisited"). Na začátku jsou často všichni tři ztělesněni v jedné osobě, jakkoli to zavání mírnou schizofrenií. Existence těchto tří elementů a jejich vyvážená interakce je však základem úspěšného byznysu.

1. Vizionář je ten, kdo má (překvapivě) jasnou vizi, jak má byznys vypadat a jakou cestou se k její realizace půjde. Tuto vizi neustále ladí a testuje a hlavně ji musí srozumitelně formulovat pro ostatní dva. Dokud to neudělá správně, nemá často ani na zmrzlinu a stresuje se, jak manažera a technika uživí. Pokud se mu podaří dostat byznys do solidní formy, ostatní mu začnou trochu závidět, že „nic nedělá, jen sní“, i když nechápou, co to obnáší psychicky zvládat rizika podnikání. Vizionář každopádně kouká minimálně pět let dopředu a z pohledu manažera i technika tak někdy z „blbé pekárny dělá Alcrone“. Vizionář = podnikatel.
2. Manažer tuto vizi praktickými kroky dle plánu vizionáře realizuje, rozděluje práci mezi techniky a obtěžuje vizionáře tím, co je a není možné realizovat, jak rychle a za kolik. Na konci měsíce očekává od vizionáře výplatu, i když se nedaří. Když se daří, očekává vyšší výplatu, či dokonce podíl na zisku. Vizionář manažerovi často přijde jako nerealistický snílek, a technik jako neschopný pracovník. Nebo ne. Každopádně však: Manažer = zaměstnanec.
3. Technik je ten, kdo na rozdíl od vizionáře a manažera „umí“ to, co má podnik produkovat nebo co má podnik udržet při životě, třeba počítat, vést účty, programovat, šít či vařit. Vizionář i manažer jsou na něm závislí a hrozí se dne, kdy odejde. Také technik nekompromisně očekává výplatu. Vize vizionáře technikovi často přijde nerealizovatelná a manažer neschopný. Nebo ne. Každopádně: Technik = taktéž zaměstnanec.

Tuto „schizofrenii“ třech person začínající podnikatelé někdy řeší tím, že podnikají ve dvou či více osobách s představou, že jeden bude spíše manažer a druhý spíše technik. Někdy to funguje, někdy ne. Hlavní úloha podnikatele je nakonec vždy jen jedna (= tvorba vize), a tak jsou nakonec spíše v situaci, že ladí dohromady dva často rozdílné pohledy na věc, a to nemusí být jednoduché.

Výše popsaný „podnikatelský záchvat“ a touha po podnikatelské svobodě se často týká právě techniků, kteří doposud pracovali pro někoho jiného. Nejčastější a největší omyl je totiž předpoklad, že pokud rozumím technické práci, kterou má byznys dělat, tak rozumím tomu, jak má tento byznys fungovat. Vezměme si příklad marmelád. Vaříte-li s nadšením nejlepší marmelády ve městě, jste z pohledu byznysu cenným technikem. Schopnost vařit skvělé marmelády však nic nevypovídá o Vaší schopnosti (či chuti a vůli) tyto marmelády někomu prodat a vybudovat tým lidí, kteří jsou pro rozjezd podnikání v podobě Nebeských marmelád s.r.o. potřeba. Technik je pro byznys samozřejmě klíčový, ale musí být (přinejmenším časem) nahraditelný.  Jediný, kdo nahraditelný není, je vizionář (= podnikatel), neboť bez podnikatele není vize, na jejíž realizaci manažer a technik pracují. Není pro koho pracovat, ledaže podnik koupí jiný podnikatel k naplnění nové vize.

Lidé často začnou podnikat, protože milují technickou práci, kterou má jejich podnikání „produkovat“ (vařit marmelády). Bohužel začít budovat Nebeské marmelády s.r.o. nevyhnutelně znamená, že vaření marmelád bude tvořit stále menší a menší část jejich náplně. Jinak je něco špatně. Pokud technik nedokáže milovanou práci opustit a stát se hlavně vizionářem a lídrem ostatních (ze začátku alespoň lídrem sebe sama), bude v podnikání časem trpět a pravděpodobně skončí. V jeho byznysu bude persona vizionáře oslabená natolik, že se stane otrokem vlastního podnikání, nejhůře placeným zaměstnancem toho nejhoršího šéfa. Často si takovou lekcí musíme projít, abychom zjistili, že vlastně to, co chceme, je vařit marmelády či dělat jakoukoli jinou specializovanou činnost a najdeme si lepšího vizionáře jako zaměstnavatele. Někoho, kdo bude investovat do našeho rozvoje, bude nám dobře platit a vážit si nás nad zlato.  Jinými slovy, pokud milujete práci, kterou děláte, zvažte, zda jste připraveni ji v zájmu podnikání opustit. Chcete-li se naplno věnovat józe a být slavným jogínem (stavitelem či kuchařem), nehrňte se automaticky do vlastního studia (stavební firmy či restaurace). Můžete investovat do svého rozvoje, do svého talentu. On Vám za Vaši brilantní práci někdo rád zaplatí. To stejné platí v zaměstnání. I tam můžete být svobodní a pro svého šéfa nenahraditelní. Svoboda je stav mysli, nikoli Vašeho zápisu v obchodním rejstříku.

Jste přesto přesvědčeni, že je podnikání pro Vás? Jak asi z výše uvedeného vyplývá, umět (v technickém smyslu) nemusíte skoro nic. Vlastně to je často i výhoda. Vezměme si jako příklad, že chcete rozjet výrobu pyžámek Happy Angels. Zkušenost od šicího stroje nebo diplom z návrhářství se může hodit, ale podstata úspěchu to není.  Hodnotnější může být praxe z oblasti PR, čich na trendy a vytříbený vkus. Ale ani to není nutné,  neboť to vše lze časem vhodným technikem (ať už zaměstnancem či „dodavatelem“) zajistit. Pokud nemáte kapitál, pak se určitě schopnost ušít si prototyp produktu či dokonce první sérii může hodit. Jako „správný“ podnikatel byste to však měli vnímat jako přechodnou ztrátu času.  Co potřebujete nutně, je podnikatelská vize. Kdo, jak a z čeho bude pyžamka vyrábět; v čem budou výjimečná a odlišná od konkurence; jakou estetikou se budou řídit; komu budou určena; kde, jak a za kolik se budou prodávat – budete je prodávat sám, přes svůj eshop, nebo budete jen výrobce; až z nich děti vyrostou, budete je vykupovat zpět a recyklovat?; jakými hodnotami a principy se bude výroba a prodej řídit?  Trvale hledat a pilovat odpovědi na tyto otázky – to je Vaše role a dříve nebo později i skoro 100% Vašeho času. Abyste byli schopni Happy Angel posouvat dopředu, musíte efektivně delegovat na ostatní vše, co Vám brání věnovat se těmto otázkám.  Cílem podnikatele by mělo být vytvořit na něm nezávislý, dokonale fungující “stroj“, kde každý ví, co dělá a proč. Nejen proto, abyste už nemuseli být na 100% zapojeni do každodenního provozu, ale abyste mohli jednou odejít bez toho, aby se Váš podnik zhroutil jako domeček z karet.

Tím se oklikou dostávám k vážnému tématu konečnosti, což nás trochu paradoxně přivádí ještě jednou na samotný začátek. Všechno má totiž svůj konec, a stejně jako spisovatel musí při psaní první kapitoly vědět, jak celý příběh dopadne, tak i každý člověk by si měl podle mě nejprve ujasnit, jak má (pochopitelně v jeho představách) dopadnout ten jeho příběh životní. Jaká je jeho životní vize. Nemá to vyznít fatálně či dramaticky, ale logicky:). Je přece logické, že si člověk musí nejdřív ujasnit, co chce od života. Pak až má teprve smysl se ptát, jestli podnikání je ta správná cesta a co vlastně od podnikání chceme (včetně toho přízemního – kolik peněz nám má vydělat). A od toho se pak logicky odvíjí otázka, jestli náš podnikatelský nápad dává smysl a jestli nám umožní dosáhnout toho, čeho chceme v životě dosáhnout. Podnikání je přece vždy jen nástroj, prostředek, byť může představovat významnou část našeho životního díla.

Nerada se pouštím na (pro mě) tenký let osobního couchingu, ale kdysi jsem si zkusila malý test, který mi pomohl si dost věcí ujasnit. Ten test měl trochu morbidní formu, tak jej zkusím trochu odlehčit a zjednodušit a hlavně jej podávám zcela laicky, takže vážné zájemce bych spíše odkázala na příslušnou literaturu.  Cílem testu bylo pomoci najít odpověď na otázku, co má být Vaše životní dílo a jaké hodnoty má ztělesňovat. Odhalit, co Vás baví, naplňuje, jaké máte hodnoty, touhy a vášně, čím chcete být, co chcete dělat a dokázat. Pro někoho jsou důležité peníze, pro někoho zase život v komunitě, či čas strávený s dětmi. Někdo musí sportovat či mít čas na své koníčky. Zajímavým způsobem, jak zjistit, co je pro Vás v životě důležité, je sednout si v klidu a o samotě a co nejbarvitěji si představit, co byste chtěl, aby o Vás říkali Vaši vnuci, kamarádi, kolegové, rodiče či děti (třeba až tu jednou nebudete). Jaká byla babička a co v životě vykonala? Třeba řeknou, že založila tu restauraci, kterou oni teď vedou. Nebo vařila nejlepší marmeládu a oni dodnes ten recept mají. Nebo šla do politiky a zachránila před zástavbou park.  Nebo postavila místo parku obchodní dům. Pracovala u módní značky a udávala směr. Překládala krásné texty z Norštiny. Hrála na piáno. Prodávala a nakupovala akcie. Měla čtyři děti a tmelila širokou rodinu. Přivazovala se před Temelínem. Dobrovolničila. Šila. To je na Vás. Možná to bude více věcí, ale třeba jen jedna, zkuste si odpovědět upřímně, co by se Vám líbilo a s čím byste byli spokojeni. Není to snadné a možná bude potřeba více procházek lesem, ale je to podle mě nutné – teprve poté, co si člověk ujasní, čeho si v životě opravdu cení a čeho chce dosáhnout, má smysl se ptát, jestli je podnikání tou správnou cestou.

Pokud dospějete k závěru, že podnikání je tou správnou cestou, přichází další dva klíčové kroky: 1. zjistit, jestli Vám Váš podnikatelský nápad umožní realizovat Vaši životní vizi. Zkuste si barvitě představit výsledný stav či cíl Vašeho podnikání. To je ona podnikatelská vize, jak bude Váš byznys vypadat, až bude podle Vás hotový. Chcete mít jednu vyhlášenou restauraci a ještě v důchodu jí šéfovat nebo chcete rozjet síť deseti restaurací a do deseti let je prodat? Je tato podnikatelská vize kompatibilní s Vaší vizí životní? Jinými slovy – umožní Vám naplnění podnikatelské vize naplnit i vizi životní? To je totiž klíčová otázka. Není rozumné otevřít restauraci a až následně zjistit, že i při každodenní plné obsazenosti a podpoře všech food kritiků Vás tato restaurace neuživí, protože prostě máte málo stolů nebo příliš velké nároky. Udělejte si poměrně jasnou finanční představu, kterou musí podnikání splňovat, aby Vám umožnilo Vaše životní cíle naplnit. Pokud kompatibilní není, je třeba podnikatelskou vizi upravit nebo opustit. A poslední otázka před tím, než do toho začnete šlapat, je, zda je Vaše podnikatelská vize reálná, zda je Váš nápad opravdu hoden Vaší energie, času a peněz, zda se může proměnit v realitu. Kolik zákazníků můžete oslovit, jaká je Vaše konkurence a proč je úspěšná, či nikoli. Ne každá idea pak logicky bude stát za to, nebo ji budete muset hned upravit. Pokud Vás tohle „počítání a plánování“ docela bavilo, výsledkem je více než malůvka na ubrousku, ideálně nějaký (jakýkoli) první byznys plán,  ještě ráno Vám to nedává spát (tj. máte silnou intuici, že to půjde) a v práci se zamykáte na WC, abyste na něm mohli dále pracovat (tj. postihl Vás "podnikatelský záchvat" nejvyššího stupně), pak možná opravdu stojí zato podnikat začít. 

V části dvě bych zkusila načrtnout pár tipů, jak tuto pak vizi proměnit v každodenní realitu. Všechny Vaše osobní tipy v komentářích moc vítám. Mějte se krásně.